Vzpomínka na novináře

-red- 6 2016 Ostatní česky

 

 

Jiří Ješ *19. 6. 1926 †20. 7. 2011


Novinář umně pracující se slovem je z těch lidí, kteří ke své profesi nic viditelného a přenosného nepotřebují. Jen blok a tužku do kapsy a někdy ani to ne. Leč o to je jejich činnost zodpovědnější. Co jim však nesmí scházet, jsou encyklopedické vědomosti o světě, sečtělost, postřeh, schopnost analyzovat a vystihnout pointu. Takovým novinářem byl Jiří Ješ.

 

Jiří Ješ rád připomínal své přání z dětství, kdy chtěl být "tím pánem, co mluví do rozhlasu". Stal se jím, jenže se musel ke své životní metě prodrat přes mnohá protivenství. Jako syn poválečného poslance Prozatímního i Ústavodárného národního shromáždění dr. Štěpána Ješe poznával svět svobodných demokratických vztahů a politiky od mládí; jen s otcovou profesí se jeho zájmy minuly, ač byl jistě pyšný na to, že firma "Ing. J. Brázdil a dr. Š. Ješ" postavila most přes Lužnici v Táboře nebo Barrandovské terasy. Maturoval na pražském reálném gymnáziu Na Smetance, kam to měl z bytu v Krkonošské ulici kousek; z oken školy byl dnešní Balbínovou ulicí průhled na nároží nedaleké budovy Československého rozhlasu, na místo jeho mnohem pozdějšího šťastnějšího osudu; pohlížel z oken školy tím směrem toužebně už tenkrát...?

 

23. února 1948 byl mezi studenty pochodujícími na Pražský hrad na protest proti sovětizaci československé společnosti. Po únoru 1948 byl za své neskrývané demokratické názory mezi prvními vyloučen jak z Vysoké školy obchodní, tak ze všech vysokých škol v republice. To ho vedlo k rozhodnutí zkusit štěstí ve světě. Jenže v červnu 1948 byl zatčen a rok držen za mřížemi; bylo to drastičtější ještě tím, že na podzim 1948 měl zahájit svá stipendiem podpořená studia na Oxfordské universitě. V červenci 1951 byl zatčen podruhé, když se pokoušel přejít státní hranici; to mu vysloužilo pět let v komunistickém kriminále. Když se v 90. letech hranice zase svobodně otevřely, nemohl se nasytit volného přecházení tam a zpět přes česko-německou hranici. Komu víc věřit, jak je svoboda pohybu člověku potřebná, nežli tomu, kdo byl o ni brutálně okraden. Po návratu z vězení musel žít v Liberci, kam soudruzi rodinu z Prahy vyhnali. Nezmalomyslněl, třebaže musel vykonávat i podřadná zaměstnání; věnoval se své velké lásce, kterou byla vážná hudba. Vášeň pro hudbu provázená pílí a znalostmi mu v 80. letech zajistila místo koncertního jednatele Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Za pokornou službu hudbě byl v roce 2001 odměněn čestným členstvím The Dvořák Society v Londýně.

 

Od roku 1991 působil jako protokolární úředník Kanceláře presidenta republiky, ale ne dlouho, brzy jej zvábil rozhlas, kterému zůstal věrný do svých posledních dnů. Vnímavým posluchačům nabízel pravidelné komentáře, které byly motivovány jak událostmi historickými, tak i současnými; ty, ač vztaženy k aktuálnímu dění, promlouvají svým vyzněním i dnes. Rozhlasové promluvy Jiřího Ješe jsou dostupné také v knižním vydání.

 

Ctil demokratický odkaz bratří Čapků; stejný vztah měl k jejich příteli Ferdinandu Peroutkovi, do jehož poválečného Nezávislého týdeníku Dnešek jako dvacetiletý přispíval. Jak jsou jeho postřehy stále nabádavé:

 

Nemine téměř ani jediný týden, aby se v některých našich novinách znovu nepřipomínala důležitá řeč generálního zpravodaje o rozpočtu Firta, který mluvil o zbytečném luxusu v naší státní správě. Píší a kritizují i lidé tak říkajíc odpovědní, ale když se jich zeptáte, co už z moci svého úřadu pro zavedení skutečné úspornosti učinili, pokrčí jen rameny a odpovědí, že v této věci rozhodují "vyšší vlivy". (Dnešek 12. 6. 1947)

 

V roce 1995 mu byla jako prvnímu udělena Cena nesoucí jméno vynikajícího novináře a spisovatele Ferdinanda Peroutky.

 

Přenesme se ještě na chvíli do studentských let Jiřího Ješe ve vzpomínce spolužáka Zdeňka Kytýře na jednu z hodin českého jazyka v kvartě reálky Na Smetance:

(poprvé publikováno v revui Nový Polygon 3/2012, s. 23-24):

/.../ Do osnov patřila i řečnická cvičení. Pro nás to byla disciplína, která naháněla husí kůži. A tak, když se pan profesor zeptal, kdo by chtěl mít první přednášku, třída se jaksi pokrčila a schoulila se do sebe. A náhle /.../ povstal náš spolužák Ješ a skromně se přihlásil. /.../ Když nadešel čas řečnického cvičení a Dr. Bečka vyzval řečníka, aby přišel k tabuli na stupínek a ujal se slova, třída zřetelně ztichla. Hubená postavička se před nás postavila a na dotaz profesora, co bude předmětem řečnického cvičení, zazněla odpověď: "Karel Čapek." /.../

Ta lehce pokroucená postavička se při vyslovení "Karel Čapek" zřetelně narovnala a jasným hlasem připomínajícím dikci našeho pana profesora začala své vystoupení. /.../ To spolužákovo nadšení pro dílo velkého, ba jednoho z největších našich spisovatelů, zpracování tématu a krásný až jímavý přednes mě konečně vytrhl z pouze technického vnímání světa. Pochopil jsem, jak sečtělý je tento náš spolužák a že zde je možná důvod, proč jeho pohled je jíný. /.../ Po jeho, již opět toporném a plachém úklonu, začal profesor Bečka tleskat a třída se okamžitě přidala. /.../

 

Největším darem, který můžeme získat, aniž po sobě nezanechává patrnou "stopu", je projev přátelství; alespoň já to za největší dar považuji. Takové obdarování je ještě cennější, když vám je - a vždycky s úsměvem - nadělí tak ušlechtilý člověk, jakým byl Jiří Ješ. Projel kus světa, nejvíce v čase nové svobody, setkával se s vynikajícími osobnostmi, a přece nikdy nepohrdal lidmi tvořícími své dílo třeba jen na malém políčku svých zájmů a schopností; dějinotvornou i drobnou práci ctil stejnou měrou.

 

Milan Palák

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012