Zápotockého "amňa" měla zpoždění

5 2003 Aktuality česky
obálka čísla

Před padesáti lety byla v Československu vyhlášena prezidentská amnestie


V rozporu s revoluční rétorikou dbali naši komunističtí prezidenti na dodržování řady republikánských, ba i monarchistických tradic. Snad aby zdůraznili legitimitu svého úřadu, převzali od svých předchůdců i takové obyčeje, které vlastně museli považovat za buržoazní přežitek. A tak se celoživotní ateista Klement Gottwald při své prezidentské inauguraci dokonce zúčastnil slavnostní bohoslužby v chrámu svatého Víta.

Prezidenti totalitního Československa také neopomíjeli občas udílet amnestii vězňům, obvykle při inauguraci, ale například i na oslavu takzvaného "dovršení socialismu v naší zemi" v roce 1960. Čímž navázali na dávný zvyk evropských panovníků, propouštět část vězňů u příležitosti "radostných veřejných událostí" (occasio publicae laetitiae).

Jen jednou se zdálo, že dávná kontinuita omilostňování bude přervána: když totiž po Gottwaldově smrti usedl 21. března 1953 na prezidentský stolec Antonín Zápotocký. Osádky věznic a koncentračních táborů po celé republice zadržovaly dech: očekávaly, že přijde "amňa" -- totiž amnestie. Dokonce i někteří političtí vězňové, ač ke komunistům víc než skeptičtí, si tentokrát dělali určité naděje: Stalin mrtev, Gottwald nebožtíkem, tak snad by byla příležitost k velkorysému gestu vůči obětem režimu.

S určitým porozuměním nového prezidenta se kalkulovalo i proto, že "Tonda" nebyl žádný zhýčkaný maminčin mazánek, který měl celý život na růžích ustláno. Naopak - sám moc dobře věděl, jak chutná šlichta z vězeňského ešusu: v roce 1921 po kladenské rebelii odseděl devět měsíců, od dubna 1939 byl vězněn gestapem v Praze na Pankráci a od roku 1940 až do konce války pobýval v koncentračních táborech Sachsenhausen a Oranienburg. Připomínám později narozeným, že Zápotocký, přezdívaný "ušaté torpédo", se těšil nejen v široké veřejnosti, ale i u politických odpůrců určité popularitě coby osobně skromný samorost se slovníkem a způsoby blízkými obecnímu lidu.

Jenže dny a týdny míjely -- a nic se nedělo. Za mřížemi a ostnatými dráty vzrůstala nervozita. Zažil jsem to shodou okolností na několika místech, protože vězeňský "čedok" si právě tou dobou usmyslel, že mi po jáchymovských letech ještě umožní osobní zkušenost s "ústavy nápravných zařízení" v Plzni-Borech a na Mírově, a že bych měl aspoň krátce pobýt také v zamřížovaném oddělení špitálu U svaté Anny v Brně. Všechny tyto zájezdy a rekreační pobyty jsem stačil absolvovat v březnu a dubnu 1953, čili zrovna v časech napjatého očekávání amnestie.

Když minuly i velikonoce, a v kriminálech ještě pořád ticho, nálada se zvrátila do stavu beznaděje a zlosti. Muselo v té době Zápotockému ustavičně zvonit v těch velkých uších, neboť se na jeho hlavu snášela mnohá nespisovná adjektiva. Co nás to taky napadlo, čekat lidskost od komouše... Kterási poetická slovenská duše tehdy složila písničku, jejíž melancholický refrén (dámy prominou) pravil: "Amňa, amňa, vysrala sa na mňa!"

Zklamání se rozhostilo nejen v lágrech a věznicích, nýbrž především také venku -- ve všech rodinách marně čekajících na tátu, mámu, dceru či syna, anebo na jiné blízké a drahé, kteří se z toho či onoho důvodu dostali pod kola lidodemo justice. Těžko totiž rozhodnout, komu taková neudělená amnestie ubližuje více -- jestli odsouzenci samému, anebo jeho nejbližším v civilu.

Zklamání se rozhostilo nejen v lágrech a věznicích, nýbrž především také venku -- ve všech rodinách marně čekajících na tátu, mámu, dceru či syna, anebo na jiné blízké a drahé, kteří se z toho či onoho důvodu dostali pod kola lidodemo justice. Těžko totiž rozhodnout, komu taková neudělená amnestie ubližuje více -- jestli odsouzenci samému, anebo jeho nejbližším v civilu.

Pak se přehoupl ještě i 1. máj 1953, s ním "modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky pionýrů..."; na amnestii už nikdo ani nepomyslil.

A ona zcela neočekávaně přec jen ještě přišla. Oznámili nám to 4. května, pátého se propouštělo. Už se asi nedozvíme, proč Zápotocký tak dlouho otálel a z jakého důvodu nakonec dostal nával humanity do hlavy.

Ta "amňa" nebyla nic moc. Nás muklů od státního soudu se týkala pouze výjimečně: jen pokud jsme byli "přestárlí", slepí, bez nohy či ruky, anebo "nevyléčitelně nemocní". To poslední ustanovení se ale na mne vztahovalo. A tak jsem šel domů po 54 měsících dne 5. 5.1953, mlád necelých 23 let a s padesáti kilogramy živé váhy. Znamenitým českým doktorům pak dalo ještě moc práce, aby mě vyrvali zubaté. Což se ale podařilo. Vděčím za to nejen jim, ale také skutečnosti, že dokonce ani zarytý bolševik Zápotocký se neopovážil porušit ctihodnou prastarou tradici udělování amnestie.

Jiří Loewy

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012