Za teplem na sever

Eva Střížovská 5 2016 Aktuality česky

 

Prakticky uprostřed Švédska leží Kostelní mlýn, švédsky Kyrkekvarn, kde se už léta letoucí scházejí vždy v květnu Češi a Slováci, případně jejich švédské manželky či manželé. A přijíždějí také pravidelně i manželé Líba a Karel Janákovi.až z norského Osla.


Vždycky je to milé setkání 50-100 přátelsky naladěných lidí. Spočítala jsem si, že jsem tam byla poprvé před 22 lety. Ještě asi rok předtím se rozjely za čechošvédskými krajany moje tehdejší spolupracovnice Mirka Johanysová a Marina Hužvárová, Jely jen na otočku do Malmö na vernisáž jihošvédského spolku Čechů a Slováků a průvodcem jim tehdy byl náš věrný čtenář Jiří Polák.

 

Do Kyrkekvarnu jsem většinou jezdila ve dvojici s nějakou redakční spolupracovnicí - s Mirkou, Marinou, pár let s Martinou Fialkovou a jednou s námi vyrazil i tehdejší překladatel Ian. Cestovalo se autobusem do německého Sassnitzu, odkud nás přes moře dopravil trajekt do Trelleborgu. To už bylo většinou časné ráno a světlo, takže jsme mohli dychtivýma očima sledovat švédskou krajinu.

 

V posledních letech se tam vracíme s Marinou. Máme podobný smysl pro humor a vůbec si dobře rozumíme, což se poprvé ukázalo v památné gigantické akci Všichni Češi na Říp. V onom roce 2000 jsem se asi trochu pomátla, když jsem se pustila do organizace obří akce Mezinárodního českého klubu navazující na Sokolský slet. Od Ministerstva zahraničí jsem vydyndala dotaci, pozvala jsem hudební skupinu Taxmeni, kteří hráli na malovaném americkém tracku, Marina nám vlastnoručně namalovala loga MČK na trika, na poslední chvíli jsem sehnala mladého sympatického faráře, aby odsloužil v kapli na vrcholu Řípu ekumenickou mši tematicky zaměřenou na krajany. A také na poslední chvíli jsem (až po upozornění, že to jako pořadatel musím) sehnala mobilní WC, elektřinu pro kapelu a autobus z Roudnice, aby vozil účastníky, kteří přijeli vlakem. Byly to nervy a hodně jsem se tam pod památnou českou horou Říp, klepala. Moje sestra Lída mi strčila do pusy neurol a Marina se mnou vylezla na track a pomohla mi uvádět tu událost, když mi selhal hlas.

 

Přijelo asi 500-600 lidí z celého světa, protože jsem to chytře načasovala na den, který následoval po sokolském sletu. Dorazili přátelé a známí z Kanady, ze Švýcarska, ze Švédska (žertéř Standa Holeček tam dokonce byl se svým karavanem, v němž přebýval i v Kyrkekvarnu). A také Austrálie byla dobře zastoupená. Předseda čs. spolku z Adelajdy pan Jandejsek vystoupal na horu s krabicí mléka a sklenicí medu a před kaplí to s patřičnou důstojností prezentoval. Slavný sýrařský král Milan Vyhnálek z Tasmánie mi pár dní před akcí telefonoval z té dálky, aby se zeptal, jestli se na Říp vyšplhá s berlemi - byl totiž po úrazu. Odvětila jsem mu: „Milane, ty dokážeš všechno, přijeď.“ Povzbudilo ho to natolik, že přijel už jen s jednou holí, kterou pak nechal pod Řípem a statečně kráčel nahoru. Přijela spousta Čechů, nejen národností, ale i toho jména. A nechyběli ani historičtí Čech a Lech. O legraci a další zážitky nebyla nouze, ale všechno to organizování mě tak vystresovalo, že jsem si slíbila, že už nikdy nic tak obřího nebudu dělat.

S Marinou jsme u příležitosti výročí zpěvačky (a mé kamarádky) Evy Olmerové moderovaly před dvěma lety v Pikovicích moc hezké vzpomínání. Po úspěchu jsme to pak ještě několikrát zopakovaly.

Ale zpět do Švédska, tohle byla jen malá vzpomínka, že nám to s Marinou dohromady sedí.

 

Díky „logistické“ pomoci Lídy Koutné jsme vyletěly (v posledních letech se dají sehnat letenky za cenu autobusových jízdenek) se společností Norwegian ve středu 4. května a hned od začátku jsme měly štěstí a tedy i dobrou náladu. I přes kalendáře a knížky, které jsem vezla, nedosahoval můj kufr povolené váhy, jak se ukázalo při odbavení na letišti. Marina nezaváhala a zeptala se odbavující paní, jestli bychom nemohly ještě skočit dolů do Billy něco přikoupit a do kufru přidat. Paní byla ochotná, tak jsme mohly dokoupit nějakou becherovku, čokoládu apod. a to všechno do kufru ještě nacpat.

Pak už příjemný let sluneční oblohou, to bylo milé, z deště v Praze nás po hodince a kousek vítal slunečný Stockholm. Dvě hodiny čekání na bus do Nykopingu jsme strávily svlečené ze svetrů a bosy na trávníku poblíž letiště. V Nykopingu nás vyzvedli naši letití přátelé Lída a Jiří Koutných a odvezli k sobě na večeři. Druhý den jsme společně jeli do Kykekvarnu a vítali se s dalšími přáteli.

Jirka nedávno oslavil 80 let a tak podával „letecký“ welcome drink, který namíchali s Lídou a Marinou. Opravdu na něm nešetřili, takže jsem pak měla co dělat se svou následnou přednáškou o Vlastě Průchové, Janě Koubkové a o Marině, která zdědila koníka a poníka, psy, kočky a husy. Marina to naštěstí zachránila, ono být šéfredaktorkou časopisu Akademie věd, vice-prezidentkou evropských vědeckých novinářů a k tomu se starat o živé dědictví v Praze ve Vysočanech, je opravdu příběh hodný k naslouchání.

 

Pátek začal přednáškou s promítáním o Turkmenistanu, Uzbekistanu, Tadžikistanu, Kazachstanu a Kyrgyzstanu.v podání Jindry Šípka. Jindra s ženou Evou tráví penzijní čas putováním po světě. Afrika, Jižní Amerika a mnoho dalších míst jsme měli možnost v Kyrkekvarnu shlédnout na projekcích Jindry. Vždycky zajímavé! Jindra je rozený optimista a dokáže i v tom nejzapadlejším místě světa najít "překrásné, úžasné a nádherné" kouty.

 

Následovala jako obvykle v tuto dobu výstava a povídání výtvarnice Míly Drunecké. Nenechte si ujít článek o její práci i životě, již ho píši. Míla má, jak by řekl Jindra, samé překrásné věci. Obrazy, koláže, keramiku, dřevěné a kovové plastiky a také malované polštářky. Jeden jsem zakoupila pro svou novou dobříšskou kamarádku.

 

Večer patřil muzice rockera a bluesmana Ivana Hajniše. Dělala jsem s ním rozhovor v Praze začátkem devadesátých let pro časopis Rock a Pop a pamatuji si jen, že než Ivan emigroval, zpíval v divadle Semafor. A taky že měl ve Švédsku pět dětí. Teď dočítám jeho knížku s názvem Ukradené děti. Je to síla, ale přečtěte si v článku, který bude na našem webu v brzké době.

 

Sobota začala také jako obvykle. Chvilkou poezie, kterou připravuje s velkou péčí a láskou Jitka Vykopalová, jinak pracovnice české ambasády. Téma bylo Jaroslav Seifert k výročí 30 let od jeho úmrtí. Stojí zato si najít jak jeho básně, tak jeho životopis na internetu! Alespoň pro připomenutí.

Jitka je krásná mladá žena, krásně fotografuje, tančí a krásně se stará o velvyslance a to nejen na ambasádě, ale i tady, když přijedou čeští a slovenští zástupci na besedu. Letos to byli za Slovensko Jaroslav Auxt a za Česko Jiří Šitler, který měl i zajímavou besedu o Odškodnění českých obětí nacismu.

 

Míla Drunecká kromě výstavy povídala o Srí Lance, odkud se nedávno vrátila, Petr Růžek venku pod slunečním nebem přečetl svoje vtipné povídky. A hned poté následovaly úspěšné i jiné pokusy mnoha přítomných zašvihat si nad hlavou bičem, což byl další bod programu. Ladislav Pascha předvedl, jak se to má správně dělat. Večer končil táborovým ohněm, opékáním buřtů a zpíváním trampských písní. Na rozdíl od slunečného a teplého dne se teplota sesunula k bodu mrazu, uf, tak jsme zažili obé - teplo i severskou zimu. Ale další den už zase slunce a azuro – nádherného počasí se vždycky využívá i k pádlování po zdejší řece Tidan. Však taky budova, ve které se zdejší setkání konají, patří kanoistickému středisku.

 

Ačkoliv České dny už skončily, moje a Mariny zážitky pokračovaly. Nejprve v Oxelösundu výletem s Lidkou Koutnou a Pavlem Šochmanem na ostrůvek v moři vratkou kocábkou, kdy jsem já kvičela strachy. A další den nádhernou procházkou, tedy spíše túrou po přírodní rezervaci Femöre. Krása! Balvany (tady je žula protkána růžovou), lesní cesty a hlavně - pro Marinina nejstaršího syna Míšu fotky vojenských obranných objektů. Ještě na základní škole kdysi Míša vyprávěl o největším prázdninovém zážitku, když s mamkou a Mílou Druneckou „pronikli“ k vojenským objektům na jednom z ostrovů u Göteborku. Paní učitelka mu tenkrát před celou třídou řekla, že je to nesmysl, protože v neutrálním Švédsku nic takového nemají…

 

Nakonec bych ráda spolu s Marinou poděkovala manželům Koutným a Šípkovým za jejich veškerou péči, nocleh, autodopravu i krmení, o což se také mocně zasloužila Míla Drunecká. Díky nim jsme mohly na setkání do Kyrkekvarnu přijet. A všem milým Čechošvédům děkujeme za povzbuzení, abychom už chystaly přednášku na příští rok...

 

Eva Střížovská .   . .

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012