Závěrečná část rozhovoru s Markem Milanovičem

Dnes máte za sebou kus práce, máte v Českém rozhlase – Dvojka své pořady. Co vás na nich baví? Setkáváte se se spoustou hereckých osobností, s lidmi různých špičkových profesí. Ale abychom zabrousili i maličko k filozofování, protože to je vaše parketa a doména… Které vlastnosti na lidech obdivujete, které nemusíte, kterým se právě pro některé z ne právě dobrých vyhýbáte?

Začnu od sebe a maličko oklikou. Myslím, že za poslední čtyři roky, co pracuji v rozhlase, se mi podařilo udělat docela dost zajímavé práce. Vysílání polykač času, neúprosně vyžaduje stálou „dodávku“ kompletně připravených pořadů, rubrik, a nedovoluje jejich zpoždění.

Tento koloběh rád v žertu srovnávám s běžícím pásem, u kterého každý má své přesné místo, všichni dohromady pak vědí, co mají dělat. Pokud však svou práci nevykonají v čas, může to přinést řadu komplikací a problémů. Toto tempo vám nikdy nedovoluje zaspat, a proto bych řekl, že rozhlasová práce je vedle své tvořivosti i velice dynamická. Moje pořady jsou podle obsahu různorodé a každý z nich nabízí jiný pohled na rozhlasovou činnost.

U Kalicha přijdu do styku s širokým spektrem osobností a každé takové setkání je pro mne přínosem a obohacením. Kolotoč zase vyžaduje dramaturgickou přípravu a výběr příspěvků archivních nebo točených, což mi umožňuje poznávání velkého a jedinečného rozhlasového archivu. Tlučhořovi přinášejí spolupráci s Jiřím Lábusem a Oldřichem Kaisrem, legendami české zábavy. Tady mám šanci nahlédnout do tajemství improvizace, jejích zákonitosti doslova do kuchyně dvou dokonalých herců, komiků, autorů.

Český Rozhlas se proto pro mne stal základem dalšího vývoje mých schopností a profesionality. Jsem vděčný osudu za to, že mě zavedl právě sem.

Jsem rád, že jsem měl možnost za svůj dosavadní život poznat spoustu lidí, kdy každý z nich měl svůj originální osud, prožíval svůj jedinečný příběh, z kterého jsem se snažil něco naučit. Svou přítomností v mých pořadech mi dovolili poznat něco, co jsem sám v svém životě nezažil, nebo jsem neměl příležitost se s tím setkat. Někdy se mi všechno zpracovat podařilo, někdy ne, jak to už v životě bývá.

Když ale všechny tyto zkušenosti sesbírám, podělím a znásobím, přicházím k závěru, že nejhorší skupina lidí jsou arogantní nabobové, energetičtí upíři, emoční vyděrači. Snad nejhorší jsou ti, kteří nemají co na práci, a šíří negativní energii.

Musím nerad upozornit ještě na jeden nebezpečný druh, na který by si člověk měl obzvlášť dát pozor. Nevzdělanci, nebo ještě hůř, polovzdělanci. Tato pozoruhodná skupina se v době počítačů, wikipedie, a jiných neověřených zdrojů velice rozmohla a svůj jedovatý vliv šíří s pomoci sociálních sítí, jako hlava Medúzy na všechny strany. Výsledek je smutný.

Na různá vedoucí místa se dostává právě tato inkriminovaná skupina lidí. V důsledku toho pak lidem vzdělaným nezůstává nic, než plakat jak malé děti. To jsou skupiny lidí, od kterých se snažím v obecné rovině utéct, jak jen to jde.

Poslední dobou potřebuji hodně klidu, takže většinu času strávím u knihy a v osamění. Nemůžu ani popsat jak osamění může být slastné, když ho vyplníte věcmi, které vás baví.

Dobrá kniha, hudba, a můj koníček vaření mi dávají zadostiučinění a přinášejí klid po minulých letech nejrůznějších zážitků, zvratů a nečekaných obratů. Jsem si vědom toho, že takto člověk nemůže žít pořád, obzvlášť když není ještě zdaleka v důchodu. Proto si toho náramně užívám a sbírám síly na další a další nástrahy a pokušení, které na mě určitě čekají.

Na samém závěru mého psaní, přejí vám milý čtenáři a taky sobě hodně rozvahy a trpělivosti, abychom všechno, co nás čeká, přijímali s klidnou myslí.

Miroslava Besserová