A ještě o Velikonocích

Helena Kresová 3 2016 Kultura česky

 

 

Pokud se v současnosti hovoří o Velikonocích, většina lidí tyto svátky spojuje s křesťanstvím. Každý rok papež z okna chrámu svatého Petra v Římě žehná věřícím a ve svém projevu „Urbi et orbi“ /Městu a světu/ zvěstuje poselství o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Katolická církev tento odkaz udržuje a předává následujícím generacím. První křesťanské rituály, které se začaly šířit, navazovaly nejen na židovské náboženské tradice, ale i na pohanské rituály. S upevňováním moci katolické církve a s jejími oficiálními pokyny, začalo docházet ke střetům se zažitými pohanskými i židovskými tradicemi.

 

Paralely mezi pohanskými tradicemi a křesťanskými Velikonocemi

Všeobecný příběh o smrti syna /Slunce/ na kříži /souhvězdí Jižního kříže/ a jeho znovuzrození, při kterém syn zvítězí nad silami temnoty, byla ve starověku známým příběhem. Např. jeden z nejstarších mýtů vypráví, že sumerská bohyně Inanna neboli Ištar byla pověšena na kůl, na kterém zemřela a pak vstala z mrtvých. Dalším mýtem o zmrtvýchvstání je o staroegyptském bohu Hórovi. I oslavy pohany uctívaného boha Slunce Mithry se týkaly jeho znovuzrození a konaly se vždy na jarní rovnodennost. Ještě ve 4. století po Kristu usilovala katolická církev tyto pohanské oslavy vymýtit. Je ironií, že kult boha Slunce pohané slavili na dnešním Vatikánském pahorku a věřili, že se narodil z lůna panny a po své smrti vstal z mrtvých. Oslava začala o jarním slunovratu a po třech dnech docházelo k všeobecné radosti z jeho zmrtvýchvstání. V raných křesťanských dobách na Vatikánském pahorku docházelo k ostrým hádkám mezi pohany a stoupenci Ježíše Krista kvůli tomu, zda pravým Bohem je Bůh Slunce nebo Kristus. Je zajímavé, že ve starověku všude tam, kde vládly pohanské mýty o bohu, který vstal z mrtvých, křesťané získali mnoho konvertitů.

Svátky jara jsou oslavou jarní rovnodennosti, slunovratu, zániku zimy a vítáním jara, kdy se země probouzí k životu. Hlavními symboly pohanských svátků byly pomlázka a vejce. Pomlázkou se označoval svazek spletených vrbových prutů, kterými se šlehaly dívky a ženy. Tradovalo se, že čím víc prutů, tím víc své jarní mízy vrba předává tomu, kdo je s ní šlehán. Do vrbových prutů se vplétaly pestrobarevné stuhy, hlavně červené. Muži a chlapci chodili šlehat dívky proto, aby byly zdravé, pilné, veselé, svěží a plodné a vdané ženy proto, aby se nehádaly. Odměnou za šlehání dávaly dívky a ženy mužům vajíčka. Musela být plná a barevná, později se začala zdobit i prázdná vyfouklá vejce, ale ty byly určeny jen pro dekoraci. Tradice malování kraslic se velmi rozšířila a nejpoužívanější barvou byla a je červená, žlutá, zelená a hnědá. Zvyk darovat vejce v období svátků jarní rovnodennosti byl známý jak v Egyptě, tak i v Babylonu. Vejce se stalo symbolem nového života a jeho symbolika souvisela s uctíváním bohyně Astarore. Legenda o jejím zrození vypráví, že z nebe spadlo velké vejce do Eufratu a ryby ho vytlačily na břeh, kde se na něj slétli holubi a svými těly ho zahřívaly tak dlouho, až se z něho „vylíhla“ bohyně Astarore. Součástí příprav na oslavu bohyně Astarore bylo pečení kulatého pečiva se znamením kříže, který byl v Babylonu považován za mystické znamení života.

Podobnosti v oslavách jarní rovnodennosti nenacházíme jen mezi pohanskými a křesťanskými zvyky, ale i v odkazu nejstaršího monoteistického židovského náboženství.

Odkaz židovských tradic

Svátek Pesach začíná v předvečer 15.nisanu a trvá sedm dnů. Tento svátek připomíná odchod Izraelců z Egypta a vyznačuje se mnoha zvláštními předpisy a zvyky. Židé si v něm připomínají den, kdy Hospodin v Egyptě vynechával izraelské domy, zatímco v egyptských umírali prvorození. Své poděkování Hospodinu za záchranu prvorozených každoročně vyjadřují obětováním pesachového beránka. Slovo „Pesach“ v překladu znamená uchránění, ušetření. Po záchraně prvorozených a následných deseti egyptských ranách byli Židé z Egypta propuštěni a Mojžíšem vyvedeni. Židovský svátek Pesach je oslavou vysvobození izraelského lidu z egyptského zajetí. Pesach je také nazýván i svátkem nekvašených chlebů, striktně se dodržuje zákaz konzumace kvašených pokrmů, proto se jí macesy a den před svátkem Pesach děti doma hledají drobky kvašené potravy, a pokud je najdou, spálí je. Mužští potomci se před svátkem Pesach postí, aby tak vyjádřili Hospodinu vděčnost za vysvobození z egyptského zajetí. Rodinné slavnostní pesachové bohoslužbě a večeři se říká „Seder“ a koná se ve všech židovských domácnostech. Předčítá se v něm pesachový příběh, který je spojen s různými obřady: pojídáním macesů, beránka i hořkých bylin a pitím čtyř pohárů vína. Sedm týdnů /50 dnů/ po svátku Pesach se slaví Šavuot, slavnost konaná na připomínku, kdy byla na hoře Sinaj Mojžíšovi a izraelskému lidu darována Tóra. Šavuot je zároveň i svátkem žní, kdy se sklidila úroda ječmene a začalo období sklizně pšenice, hlavního zdroje obživy. V tomto období bylo povinností přinést do Chrámu obětiny ze sedmi plodin, kterými je Izrael proslaven. Jsou to: pšenice, ječmen, víno, fíky, granátová jablka, olivy a datle. Pesach je podle talmudských učenců oslavou fyzického osvobození lidu Izraele z egyptského otroctví a svátek Šavuot završuje fyzické osvobození duchovní svobodou, kterou Židům předává Tóra. Liturgie Šavuot mimo jiné zahrnuje i Desatero přikázání a při ranní bohoslužbě se předčítá Kniha Rút, protože její životní příběh souvisí s obdobím sklizně. Synagoga i svatostánek se zdobí listím, aby se zdůraznil starodávný svátek sklizně. Protože je Tóra přirovnávána k mléku, připravují se na tento svátek palačinky a tvarohové koláče. Se svými historickými asociacemi a rodinnou oslavou je Pesach nejen poděkováním za záchranu prvorozených, zároveň je i projevem vděčnosti za osvobození z egyptského otroctví. Svátek Šavuot je završením svátku Pesach, kdy se osobní svoboda přijetím Tóry rozšířila o svobodu duchovní. Tyto svátky jsou připomínkou národních tužeb i svědectvím o těžce nabytém privilegiu být svobodnými lidmi.

 

Velikonoce jako křesťanský svátek

Velikonoce jsou významným křesťanským svátkem oslavujícím zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které se událo tři dny po jeho ukřižování. Právě kolem Kristova života a smrti vznikla nová víra, která si získala své stoupence. První křesťané byli vnímáni jako sekta a byli krutě pronásledováni a zabíjeni. Kristovo ukřižování se pojí s rokem 30 či 33 a jeho vzkříšení je centrálním bodem víry, že smrt není konec, ale začátek nového života. Proto se o Velikonocích zvěstuje, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží a láska nad nenávisti. Na tyto svátky se křesťané připravují čtyřicetidenním obdobím, kterému říkají postní doba, jež začíná Popeleční středou a vrcholí svátkem Seslání Ducha svatého, který také bývá označován jako Letnice. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem. Podle církevní historie připadalo Kristovo utrpení na dobu, která následovala po jarní rovnodennosti, a předcházel mu jarní měsíční úplněk. Církev přijala oslavy Velikonoc v 6. století /uvádí se rok 519/, kdy se převzaly pohanské oslavy jara a přidala se k nim i oslava Ježíše Krista. Základními body pro ukotvení Velikonoc v rámci liturgického roku se stalo tzv. velikonoční třídění, které začíná Zeleným čtvrtkem /Památka večeře Páně/, Velkým pátkem /Památka umučení Páně/ a Bílou sobotou. Na toto třídění navazuje slavnost Veliké noci /Velikonoční noc/ a Boží hod velikonoční /slavnost zmrtvýchvstání /. Letnice neboli slavnost Seslání Ducha Svatého jsou svátky, které se slaví padesát dnů po Velikonocích a jsou jejich naplněním i vyvrcholením. Svým padesátidenním časovým vymezením i přijetím duchovní síly přesně kopírují židovský svátek Šavuot.

 

Velikonoční symboly

Velikonoční vejce

Zvyk darovat vejce je pohanského původu. Vejce bylo a je symbolem nového života, plodnosti i úrodnosti a díky skořápce i symbolem bezpečí.

Pomlázka

Pletení pomlázky je původně pohanská tradice a vyšlehání dívek a žen na jarní rovnodennost jim podle pověry zaručovalo zdraví, krásu, mládí a plodnost.

Mazance

Péct kulaté pečivo v období jarní rovnodennosti pochází z pohanských dob a souvisí s uctíváním bohyně Astarore. V současnosti pečeme kulaté mazance.

Velikonoční beránek

Symbol beránka pochází z židovské tradice svátků Pesach, kdy se beránek zabíjel jako oběť Hospodinu za záchranu prvorozených a na památku vyvedení Izraelců z egyptského otroctví.

Kříž

Symbol kříže je mnohem starší než křesťanský. Kříž znali staří Egypťané i Číňané a byl spojen s problémem orientace v kosmu, v prostoru mezi nebem a zemí a byl chápán jako propojení božského /vertikální rameno/ s lidským /horizontální rameno/. V Babylonu byl kříž považován za mystické znamení života. Kříž je nejdůležitějším symbolem křesťanství, protože Ježíš Kristus byl odsouzen na smrt ukřižováním.

Obilí

Vyseté obilí navazuje na židovské tradice svátků Šavuot, kdy Židé oslavovali příchod jara, děkovali Hospodinu za úrodu a obětovali mu obilí.

Křen

Křen symbolizuje hořkost Kristova utrpení. Zvyk připravovat na Velikonoce křenovou pomazánku odpovídá židovské tradici, ve které se na svátek Pesach při slavnostní večeři Seder, v různých úpravách podávají hořké byliny.

Jidáše

Název „jidáše“ označuje pečivo z kynutého těsta stočeného do tvaru provazu. Peče se na Zelený čtvrtek jako připomínka na apoštola Jidáše, který zradil Ježíše Krista a pak se oběsil.

Kočičky

Kočičky symbolizují palmové ratolesti, kterými obyvatelé Jeruzaléma vítali Krista. Tradičním křesťanským zvykem je jejich svěcení na Květnou neděli. Vysvěcené kočičky se pak spálí a jejich popelem na Popeleční středu kněz udělí věřícím na čelo křížek.

Velikonoční zajíček

Zajíc symbolizuje v mnoha mytologiích štěstí. V Bibli je symbolem pro chudé, skromné a pokorné. V současnosti bývá zvykem, že děti hledají na zahradě pod keři čokoládová vajíčka, o kterých jsou přesvědčeni, že je přinesl velikonoční zajíček.

Řehtačky

Od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty zvony ve všech kostelech nevyzvánějí, říká se, že „odletěly do Říma“ a proto chlapci ke svolání na bohoslužby používali řehtačky, mlýnky, klapačky a vše, co dělalo rámus.

Velikonoční oheň

Tak jako po dlouhém zimním období předává jarní rovnodennost Slunci světlo, sílu a moc, podobné vítězství přisuzují křesťané Ježíši Kristu, který na Velikonoce zvítězil nad tmou a smrtí. Oheň se zapaluje a světí na začátku liturgie na Bílou sobotu při obřadech Velké noci / ze soboty na neděli/. Od velikonočního ohně se zapálí svíce, která se ve slavnostním průvodu a za zpěvu vnese do tmavého kostela.

Velikonoční svíce

Světlo svíce je ve všech náboženstvích významným symbolem a je vnímáno jako znamení života. Velikonoční svíce je symbolem zmrtvýchvstání Ježíše Krista, který zvítězil nad smrtí.

 

Velikonoční svátky a jejich tradice v nás vyvolávají řadu otázek: Co je smyslem života? Jeho neustálý koloběh? Láska? Solidarita? Víra? Není to marnost? A poselství Velikonoc nám na tyto otázky odpovídá: Marností nemůže být objevení smyslu života v lásce a solidaritě. Marností nemůže být víra v Boha, který miluje až za smrt.

 

Mgr. Helena Kresová

 

Písemné zdroje:

Valburga Vavřinová: Malá encyklopedie Velikonoc, Praha, Libri, 2006, str. 23

Dagmar Šottnerová: Velikonoce, Olomouc, Rubico, 2004, str. 7

Vladimír Vondruška: Církevní rok a lidové obyčeje, České Budějovice, Dona, 1991, str. 50

Jan Řezáč: Velikonoce, Praha, PFUK, 2005, str. 11

Bohumila Dubňanská: Z našich dějin, Uherské Hradiště, 1940, str. 43 - 44

Josef Jančář a kolektiv: Lidová kultura na Moravě, Vlastivěda moravská, země a lid, Nová řada, 1989, svazek 10, Str. 196 – 197

Ivan Hudec: Báje a mýty starých Slovanů, Slovart, Brno, 1994, str. 13

Irena Šindlářová, Josef Růžička: Pohanské mýty, Fontána, 2003, str. 25

Zuzana Řezáčová: Slovanské bohyně u nás, časopis Regenerace, č. 4, 2012, str. 45

Gavriel Sivan, Jakov Newman: Judaismus od A do Z, Sefer, Praha, 1992, str.136 – 137

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012