S Markem po osmnácté

Marko, vrátíme se zpátky do Prahy, do let, která byla pro vás rozhodující. Co jste skutečně po absolutoriu DAMU dělat. Kam směřovaly vaše kroky dramaturga, a jak se vám v profesi vedlo. Co bylo překážkou, co naopak motorem?

V oboru jsem začal pracovat již v prvním ročníku magisterského studia a to díky šťastné náhodě. Děda Oplustil tenkrát šel na veletrh knih a potkal tam šéf producentku TV Prima Šárku Baborovskou. Slovo dalo slovo a Šárka se ho ptala, jestli by neznal někoho, koho by jim doporučil na místo projektového manažéra. Pochopitelně doporučil mně, kterému tato příležitost přišla jako voda na mlýn. Tehdy jsem už byl dost unavený z práce v nemocnici a potřeboval jsem osvěžení v podobě činnosti v oboru, který jsem již pár let intenzivně studoval. Prvního září jsem nastoupil. Má vůbec první profesionální práce v televizi byl dramaturgický dohled nad soutěží Pavla Lukeše - Bubo Bubo. Název pořadu představuje latinské jméno Výra velkého. Sova byla vybrána jako symbol moudrosti a vědomostí a tudíž i kvízu.

Celá má pětiměsíční činnost na Primě byla velice bouřlivá, náročná, turbulentní. Přes všechny překážky jsem za pochodu získal i velkou zkušenost. Projekt jsem převzal po projektovém manažérovi, který si vjel do vlasů s režisérem Jirkou Adamcem, a veškerá spolupráce pak mezi nimi byla nemožná. Na práci jsem nesmírně těšil, ale narovinu musím přiznat, že jako úplné, nezkušené ucho v oboru jsem cítil velký strach a rozpaky z práce s tak slavným režisérem a už rozjetým týmem. Takříkajíc skočil jsem do rozbouřené vody a jen na mně záleželo, jak se naučím plavat.

V devadesátých letech, když jsem byl ještě malý kluk, vlítl jsem dědovi do pracovny. Seděl tam s věcným výrazem v tváři a úzkými brýlemi na nose Jirka Adamec. Celý výjev našeho prvního pracovního setkání po letech mi z toho důvodu připomínal déja vu.

Když jsme se potom potkali v TV Prima, klasicky dominoval na place. Představil jsem se mu podruhé v životě a stejně jako kdysi mě velice vlídně pozdravil, a sdělil, že se těší na spolupráci a že se nemám čeho bát.

Spolupráce s Jirkou byla pro mě velice konstruktivní a můžu jen litovat, že trvala krátce. Problémů, přes veškeré sympatie s režisérem byla celá řada. Jednou ze zásadních chyb, byl výběr moderátora.

Bob Klepl se nijak nemohl dostat do polohy, která mu byla určená. To vedlo ke křečovitému projevu, ze kterého se moderátor nemohl otřepat. Celkový statický výraz byl zesílen i velice nevýraznou a vizuálně nezáživnou scénografií. Jedině, co na celém kvízu bylo bezvadné, byly otázky kladené hostům. Ty vždy byly zajímavé a originální. Bohužel celkový pasivní výraz pořadu nebyl jediný problém projektu.

Záhy se ukázalo, že největší překážkou je sám producent. Na oko velice milý a vstřícný člověk, vždy připravený vyjít všem vstříc, začal postupně zanedbávat své povinnosti. Nejdřív jsme si mysleli, že je roztržitý z řady pořadů, které produkuje, brzy se však ukázalo, že je všechno jinak.

Hlavní roztržkou bylo nedochvilné placení honorářů. Nervozita ve štábu rostla raketovou rychlosti. Hrozilo, že se pořad zruší, což vedlo k dalšímu problému. Nikdo nevěděl, co nasadit ve čtvrtek v primtimu namísto pořadu, od kterého se dost slibovalo. Bohužel, ani já ani výkonný producent, ba ani vedení Primy nemohlo najednou navázat kontakt s producentem. Shrábl peníze a utekl za hranice.

Nespočet malérů tím nekončil. Asi tři měsíce po ukončení pořadu se stejný tým dočkal dalšího neštěstí. Osvětlovač zavraždil zvukového mistra.

Tehdy končila i moje smlouvá s Primou. To byla moje první zkušenost v oboru. O pár měsíců později jsem se dostal do Českého rozhlasu. Práce v této instituci byla a je úplně jiná.

Miroslava Besserová