Trestankyně

Příběh Růženy Vackové

Milena Štráfeldová

Mám takový zvyk: v recenzovaných knihách si zakládám místa, která jsou důležitá a možná je budu citovat. Když jsem těch záložek měla zhruba ve dvou třetinách textu 46, přestala jsem... Rozhodně bude užitečnější, když si knížku přečtete celou. To, prosím, není skrytá reklama! Stejně jako v Guláši pro Masaryka projdete našimi dějinami od počátku 20. století až do roku 1982 - paní profesorka Vacková zemřela v jednaosmdesáti letech.

Už na křtu byla zvláštní atmosféra – jako by podzemní klenutí Literárního klubu předznamenalo téma: Milena Štráfeldová namíchala zdánlivě nahodile do „vyprávění“ o dívence Růžence příběhy zprvu nesouvisející a nahodí tak do naší mysli nitky dalších osudů. Je to jejich služka Mářa, dítě ulice Jaruna, Bláža (tak zohyzděná rozštěpem patra, že ani nechodí do školy), spolužáci ze školy i z univerzity, kolegové... Zjistíte, že ani slovo není zbytečné. Starobylá klenba dýchala historií a chladem, my jsme však byli v bezpečí mezi svými. Kolik z nás si ten podvečer myslelo: Kdybych uměl – uměla napsat aspoň jednu jedinou kapitolu knihy jako Štráfeldová?!

Například charakteristika Zdeňka Nejedlého, kterého Gottwaldem vedená strana jako svého ideologa uklidila do Moskvy, odkud se vrátil  „... straně snad ještě oddanější než dřív. A ještě mstivější. Čiré zlo...“. A najednou se ptáte: jaké škody napáchal vzteklý trpaslík v akademickém světě a později jako ministr kultury v celé zemi! Jaké škody napáchal náš tichý národ, když neprotestoval proti bestiím Brožovým, a teprve Charta 77 nastolila otázku: proč masa lidí dávala režimu právo zabíjet? Komunistických obětí je 200 000 !!

Milena Štráfeldová několik let točila pro Český rozhlas rozhovory s politickými vězni a často narazila na jméno Růženy Vackové. „Kde se bere to zlo? To nepochopím, ani kdyby ta kniha neměla 400 ale 4 000 stránek. Musela jsem hodně načíst, objevovat v archívech, ale lidé byli vstřícní a chápající... A především rodina Růženy Vackové!“

Kmotra knihy Jiřina Šiklová je známá svou nesmlouvavostí vůči braku (v životě i umění). „Trestankyně si vážím víc než Guláše pro TGM, protože Vacková byla v katolickém disentu, který jsme ignorovali. Je to vynikajícím způsobem napsaný životopis – už jen ten skok do úplně jiné společnosti, kam se Vacková vrátila po 15 letech komunistického věznění! Do úplně jiného světa v roce 1967... Úryvek bych zařadila do čítanek, vždyť jen popravených bylo 274!“ Synovec R. Vackové připomněl, že podepsala Chartu 77 a vydala se tak v nemilost bestiím, které držely stranickou linii - a mohly se pominout!

Ani v rodném Velkém Meziříčí (Medříčí) si na Růženu Vackovou nikdo nepamatoval... Že tu kdysi žila, že působila v katolickém disentu? Nic... Tuto zkušenost prožila Milena Štráfeldová v lednu 2015! Naštěstí potkala lidi, kteří věděli, pomohli, našli v archívech. Naštěstí pro nás všechny!

Vydala Mladá fronta

Venda Šebrlová