Géniové XX.století, jejichž vědecké objevy a technické vynálezy změnily svět

Bohumil Tesařík 3 2016 Knihy česky

 

"Jakýpak génius? Poctivě jsem celý život pracoval, to je ten génius!" (D. I. Mendělejev)

 

"Genialita vlastně není nic jiného než schopnost chápat věci neobvyklým způsobem." (W. James)

 

"Každé geniální dílo charakterizují dva rysy: je v něm obsaženo víc, než se v daném období všeobecně vědělo, a může se tvořivě rozvinout směrem, který nelze předpokládat." (Ch. Collson)

 

"Velcí vědci jsou sopky, které obracejí svůj obor vzhůru nohama." (H. Harris)

 

Dvacáté století dosáhlo v historii naší planety nejen smutného prvenství v desítkách milionů obětí světových i lokálních válečných konfliktů, ale, naštěstí, také v úspěších a epochálních objevech exaktních věd, díky kterým tempo technického pokroku nabralo naprosto nečekané obrátky. Život lidí se stal snažším a bohatším. Bylo by však zavádějící, pohlédnout ze současné perspektivy zpět a podlehnout pokušení vidět dvacáté století jako dobu vyvrcholení stavu poznání v jednotlivých oblastech vědy a techniky. V hmotném světě sice věda vybavená velkými teoriemi relativity a kvantové fyziky popsala svět v největším i nejmenším měřítku stejně jako všechno mezi tím; také v živém světě, s pochopením genetického kódu a mechanismu evoluce, máme pocit, že jsme poznali tajemství života samotného. Avšak ze vzdálenější perspektivy snadno uvidíme, že v tomto bodě jsme už byli, dokonce nedávno, koncem 19. století, kdy byli mnozí vědci přesvědčeni, že jejich obory jsou v podstatě uzavřenou vědou (nejčastěji zde bývá citován výrok tehdy uznávaného koryfeje fyziky Williama Thomsona alias Lorda Kelvina o dvou obláčcích na jasném nebi fyzikálního výzkumu). Ode dneška za tisíc let se naše názory na podstatu života a vesmíru budou zdát stejně podivné, jako nám například připadá Keplerova cesta k objevu tří zákonů pohybu nebeských těles, považovaného za nebeskou harmonii, odrážející Boží plán podoby vesmíru.

 

Před téměř sto lety uvedl Albert Einstein v článku o vědeckém přínosu německého fyzika profesora Emila Warburga mimo jiné: "Obsah vědy se dá nepochybně pochopit a posoudit i bez znalosti individuálního vývoje těch, kdo ji vytvořili. Ale při takovém jednostranném objektivním vylíčení vypadají jednotlivé kroky jako náhodné. Pochopení, jak byly tyto kroky možné, ba nutné, získá člověk teprve sledováním duševního vývoje jednotlivců, kteří měli na vývoji vědy rozhodující účast." Právě proto je historie vědy, zvlášť historie, která pro nás oživuje samotné vědce, tak důležitá. Ukazuje nám vědu jako skutečnější, hmatatelnější lidské snažení, které se nepřestává rozvíjet a není vždy možné předpovědět směr, jakým se bude ubírat. Ostatně důležitost některých objevů se prokáže až po mnoha letech. Zdrojem pokroku vždycky byl a je základní výzkum, který se některým lidem jeví jako neužitečný. Jeho význam přesně vystihnul bývalý francouzský president Nicolas Sarkozy: "Bez základního vědeckého výzkumu nemohou přijít žádné nové aplikace. Koneckonců elektřina ani žárovka nebyly vynalezeny postupnými inovacemi svíčky". V průběhu celé lidské historie vedl pokrok ve vědě také k pokroku v technologiích a pokrok v technologiích vedl zase jako zpětná vazba k pokroku ve vědě. Cesty k využití jaderného štěpení, tranzistorového a laserového jevu, nacházení nových léků a léčebných postupů, konstruování zcela nových strojů i dalších převratných objevů byly dlouhé a obtížné. Technickým vynálezům, novým technologiím, netradičním materiálům a chemickým látkám se specifickými možnostmi využití, jež mění svět a zasahují do každodenního života společnosti, předcházejí výzkumy mnoha přírodovědců a matematiků. Znamenaly hodně práce, léta dřiny, noci strávené v laboratoři, dílně či v pracovně, někdy také přispěla náhoda či štěstí. Ale ty přejí přece jen připraveným. Ovšem těch opravdu špičkových myslitelů bylo pouze několik desítek. Mnohé známe, někteří geniální vědci, lékaři a inženýři však upadli do trvalého zapomnění. A kdo tedy byli ti, jejichž práce změnila svět a zasáhla do života společnosti?

 

Ing. Karel Pacner (1936), fundovaný autor téměř 50 knižních titulů z oblasti literatury faktu , odborný publicista a neúnavný popularizátor vědy a zvláště pak kosmonautiky, historie čs. špionáže, osudových okamžiků v soudobých dějinách Československa či portrétů významných žijících osobností české vědy, se rozhodl přiblížit širokému okruhu čtenářů skutečné hybatele dějin, kteří vytvořili své vědecké či technické dílo ve 20. století, a současně je seznámit se samotnými objevy a jejich mnohdy spletitými, dramatickými i poučnými osudy. Do prvního dílu zamýšlené trilogie s názvem "Géniové XX. století", vydané s podtitulem "Osobnosti a objevy, které změnily náš svět" a s předmluvou Jiřího Grygara v nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media (Praha 2015, 1 vyd., 432str.), zařadil autor životopisy 20 význačných vědců a techniků z oblasti teoretické fyziky, elektrotechniky, kosmologie, gologie, chemie, letectví a medicíny. Patří k nim průkopník radiotelegrafie Guglielmo Marconi, otec moderní neurochirurgie Harvay Cushing, tvůrce kvantové teorie Max Planck, konstruktéři prvního letadla Orville a Wilbur Wrightovi, objevitel čtvrté krevní skupiny Jan Jánský, objevitel teorie relativity Albert Einstein, vynálezce elektrokradiografu Willem Einthoven, objevitel podmíněných reflexů Ivan Petrovič Pavlov, autor teorie posunu kontinentů Alfred Wegener, objevitel rozpínání vesmíru Alexandr Fridman, vynálezce syntézy čpavku a inspirátor použití bojových plynů Fritz Haber, objevitel struktury atomu Niels Bohr, vynálezci penicilinu Alexander Fleming, Howard Florey a Ernst Chain a posléze objevitelé insulínu Frederick Banting, John MacLeod, Charles Best a James Collip. Vedle nich můžeme pomocí jmenného rejstříku vyhledat dalších 500 jmen vědců, vynálezců, lékařů, spisovatelů a dalších umělců či politiků, která nějak souvisí s obsahem jednotlivých životopisných medailonků hlavních protagonistů.

 

Příběhy lidí o nichž se v knize hovoří, upozorňují také na další fascinující rys historického životopisu: jsou připomínkou toho, že velké objevy dělali - a dělají - lidé, kteří museli žít svůj každodenní život a zakoušeli radosti i starosti své doby v podstatě stejně jako mnozí z jejich součastníků. Dokonce i na profesionální úrovni často udělali více, než kvůli čemu se na ně dnes vzpomíná. Lidskými cnostmi i chybami se podobají každému z nás, avšak jsou výjímeční svou intuicí i houževnatostí dojít k vytouženému cíli. Odvíjející se příběhy také uvědčují z nepravdy jeden z nejrozšířenějších, avšak přesto klamných mýtů o vědě - představu, že se vyvíjí v řadě revolučních skoků. Autor jasně ukazuje, že věda ve skutečnosti postupuje kupředu řadou relativně malých kroků, z nichž každý staví na práci dřívějších vědců. V této souvislosti je často citována slavná Newtonova věta, že pokud viděl dále než ostatní, bylo to proto, že "stál na ramenou obrů". Velké průlomy v zásadě vždy přicházely jako vyvrcholení mnohaleté, často několikagenerační usilovné práce. Pro současné generace je inspirativní skutečnost, že například ve fyzice většinu největších objevů učinili vědci ve věku od 20 do 30 let.

 

Již první svazek trilogie životopisů velikánů světové vědy a techniky naznačuje, že se celé dílo stane nejen užitečným zdrojem informací, ale také pramenem ušlechtilé zábavy pro čtenářskou veřejnost nejen odbornou. Sluší se popřát autorovi především zdraví a dostatek sil k dokončení tohoto náročného tvůrčího záměru.

 

Bohumil Tesařík

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012