S Markem po patnácté

Pražská DAMU je pro poctivého studenta zajímavá, ale i náročná vysoká škola. Co z toho převažovalo u vás?

V mém životě DAMU představovala především velkou změnu. Dostal jsem se na uměleckou školu, dal vale vědě. Vyplnil se mi celoživotní sen projít branou toho kouzelného, kumštýřského světa. Ovšem tento úspěch jsem nemohl slavit nahlas. Přihlásil jsem se na uměleckou školu tajně. Rodina mi totiž povolila cestu do Prahy, abych tu dostudoval biologii.  Případná změna by nikoho ani ve snu nenapadla, tedy, kromě mne. Podle toho jsem se musel zařídit a chovat.

To bylo na celém tom studování to nejnáročnější. Neustále jsem musel držet lidi trochu od těla, abych jim nemusel vysvětlovat o mém tajném tažení. Musím uznat, že Češi jsou sakra zvědavý národ. Připadal jsem si celá ta léta jako žonglér, který ke všemu chodí i po provaze.

Po celou dobu studia jsem pracoval v nemocnici pod Petřínem a to byla další velice vyčerpávající činnost. Měl jsem to rozdělené tak, že jsem od pondělí do pátku chodil do školy a od pátku do neděle měl dvanáctky na ARU.  Za takových podmínek škola opravdu byla náročná. Na druhou stranu celou situaci vykompenzoval můj entuziazmus, s jakým jsem se vrhnul do studia.

Nejvíce ze všeho mě bavili dějiny divadla, antika, středověk, baroko. Všechno to pro mě představovalo úplně nový svět, nová témata, kterými jsem si mohl vybudovat jiný, nový pohled na život. A ten byl o 180 stupňů jiný, než ten jakého jsem poznával skrz čísla, buňky a jiná holá, sucha fakta vědy.

Obdivoval jsem pana profesora Císaře, který se mě ujal hned na začátku studia. To považuji za velké štěstí. On představuje ještě tu starou školu profesorů s nesmírnou erudicí, což se mi stalo vzorem. Jeho kvalit bych chtěl se svou skromnou inteligencí třeba někdy dosáhnout.

Bakalářské studium pro mě bylo obzvlášť zajímavé a inspirující. Během těch tří roků jsme se setkávali s nejrůznějšími tématy, látkami, materiály a to bylo nesmírně inspirující. V divadle jsem byl každý druhý den,  čtení věnoval doslova každou volnou chvíli. Ve výsledku jsem neměl k odpočinku ani minutu volného času.

Desetidenní pobyt v Černé Hoře, kam jsem jednou ročně zajel, jsem nepovažoval za odpočinek. Tehdy jsem nejvíce musel být ve střehu, abych se nepodřekl a vymyslel obstojnou story o studiu biologie. Teprve když jsem si sedl do letadla na zpáteční cestu, se mi ulevilo. V druhém semestru, třetího ročníku se začalo vše komplikovat.

Děda Oplustil jednou upadl v tramvaji a zlomil si obratel v bederní páteři. Léčba byla tříměsíční a pochopitelně lůžková. Musel jsem logicky převzít řadu povinností, pomáhat jemu i jeho manželce. Bylo toho na najednou moc a podepsalo se to úplným vyčerpáním, které vyvrcholilo v nejnevhodnější den, v den bakalářských zkoušek.

Přesto, že jsem se velice pečlivě připravoval, zažil jsem jakýsi „blackout“. Zkoušky jsem udělal, ale s rezultátem jsem nebyl nijak spokojený, přesněji řečeno, naprosto rozčarovaný. Přesto jsem byl přijat na magisterské studium. To už pro mne nebylo tak záživné, a svým vyučujícím plánem v podstatě představovalo opakování bakalářských látek s patřičným rozšířením. Nakonec jsem školu dostudoval a magisterské zkoušky naprosto napravili, to co na bakalářských bylo zpackané.

Miroslava Besserová