Hana Kvapilová

Jana Volfová, historička 3 2016 Dějiny česky

 

Narodila se v roce 1860 v Praze. Její otec Gustav Kubeš vlastnil pozlacovačkou a restaurátorskou dílnu. Navštěvovala Vyšší dívčí školu, jejíž budova stojí ve Vodičkově ulici dodnes. Bohužel otcova dílna nečekaně zkrachovala a rodina se ocitla v bídě. Hana se snažila přispívat do rodinného rozpočtu výdělkem z příležitostních domácích prací a chtěla se stát učitelkou. Zároveň hrála v ochotnickém divadle na Malé straně v tamní Malostranské besedě. Tam si jejího talentu všimne ředitel Pavel Švanda ze Semčic a nabídne jí trvalé angažmá ve svém divadle na Smíchově. V létě v roce 1886 Jana přijala jeho nabídku.

O dva roky později dostala v Národním divadle na zkoušku roli Elišky v Noci na Karlštejně, díle Jaroslava Vrchlického. Ještě téhož roku se stala členkou naší první scény a zůstala jí věrná až do konce svého života. Dlouhodobé přátelství ji pojilo se spisovatelkou Růženou Svobodovou. V roce 1890 kdy jí bylo třicet let, se seznámila o osm let mladším novinářem, spisovatelem a později i divadelním režisérem Jaroslavem Kvapilem a v roce 1894 se za něho provdala. Spolu se svým častým partnerem na jevišti Národního divadla Eduardem Vojanem se postupně stala nejvýraznější osobností hereček divadla.

Hana Kvapilová žila atmosférou doby druhé poloviny devatenáctého století a otázkami, které ji provázely.

Jednou z nich bylo hledání nového smyslu života žen a mýtus ženy jako nositelky sil, které mohou očistit a obrodit společnost. Kvapilová na ně odpovídala a odpovědi hledala ve svých rolích, které v jejím podání nabývaly neobyčejné přesvědčivosti. Jako vynikající herečka pomáhala prosazovat na českém jevišti světová dramata a tím je přibližovala domácímu publiku. Svým zvnitřnělým hereckým projevem bez vnějších okázalostí a smyslem pro dramatické umění zanechala v českém divadle trvalou a hlubokou stopu, která je srovnatelná s významem Boženy Němcové pro českou literaturu. S neobyčejnou přesvědčivostí a realismem ztělesnila celou řadu jedinečných ženských postav divadelní tvorby té doby. Byla to na příklad postava Ibsenovy Nory, Ofélie z Hamleta, Taťána z Gorkého Měšťáků, nebo princezna Pampeliška z manželovy stejnojmenné hry.

V roce 1902 měla velký úspěch při pohostinském vystoupení v srbském Bělehradě. O rok později v Záhřebu.

Bohužel zemřela předčasně a nečekaně uprostřed své úspěšné divadelní dráhy 8. dubna 1907 ve třiapadesáti letech. Jako první Češka vůbec si přála být po své smrti zpopelněna. Protože v Čechách tehdy nebylo žádné krematorium, byla odvezena do Saské Kamenice v Německu.

Zůstaly po ní drobné literární práce, naznačující, že pokud by nebyla herečkou, mohla být úspěšnou spisovatelkou.

 

Jana Volfová

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012