Krajané v Jihoafrické republice (III.)

Článek uveřejněný v tištěném vydání Českém dialogu č. 9/2006 pod názvem

Zastavení nad knihou krajana

V Karmelitánském nakladatelství vyšla útlá knížka českého misionáře, který téměř 40 let působil mezi domorodci jihoafrického kmene Zulu a 4 roky mezi čs. posrpnovými emigranty v JAR, Zdeňka Čížkovského (zemřel před dvěma lety), nazvaná V Africe mi říkali Sípho. Zde jsou výňatky:

Jednou o Vánocích, nedlouho před půlnoční, najednou přiběhl zpocený a udýchaný mladý muž, padl přede mnou na kolena, což není zrovna jejich zvykem, a prosil mě o pomoc: "Otče, moje žena má rodit, ale nějak to nejde, musí do nemocnice, prosím odvezte ji tam. Bude to naše první dítě." Nebylo by to sice poprvé, co bych někoho vezl do nemocnice, vzdálené asi půldruhé hodiny jízdy od fary, ale za necelou půl hodinu měla začít slavná mše svatá. Nastala chvilka horečného uvažování. Na pláni za kostelem je asi tak dva tisíce lidí čekajících na obřad, vrátit se mohu nejdříve za tři čtyři hodiny, a když už to nebude půlnoční, počkají na mě? Promluvil jsem s mými poradci, staršími jednotlivých rodů a vysvětlil jsem jim naléhavost situace. Jednohlasně řekli: "Ano, otče, jeďte, někdo by mohl zemřít, a to se nesmí stát." Podíval jsem se po zástupech lidí, všichni už věděli, co se děje a upírali na mě své oči. Cítil jsem, že si opravdu přejí, abych jel a zachránil ohrožené životy. Bylo hrobové ticho a do tohoto ticha jsem jen řekl: "Jedu zachránit životy, a Ježíšek se narodí." Tak jak jsem byl, v klerice a s oblátským křížem za pasem, jsem sedl do džípu v doprovodu mladého muže a sjeli jsme dolů z kopce, kde už na nás čekala rodička, celá zkroucená bolestí, s mladou dívenkou, která ji doprovázela. Jeli jsme nejdříve velmi pomalu, protože cesta byla samý hrbol a výmol, no nic příjemného pro takové cestující. Auto místy až nesnesitelně kodrcalo a hrkalo, ale díky tomu se stalo něco, co bych ani v nejmenším nepředpokládal. Asi po půl hodině jízdy se najednou ozvalo bušení na okénko, křik a dívenka vzadu gestikulovala. Manžel ženy, která měla rodit, seděl vedle mě. Položil ruku na volant a řekl, že zjistí, co se vlastně děje. Zastavil jsem a zbledl v tom okamžiku zároveň, protože zezadu se ozval pláč a křik novorozeněte. Neměl jsem s porody žádné zkušenosti, myslím, že ani manžel mladé maminky či dívenka z jejího doprovodu. Mohlo se ještě leccos stát. Ale nestalo, dopadlo to s Boží pomocí dobře, a když jsme se vydali nazpátek, domorodé osazenstvo už jen samou radostí pískalo, výskalo, jeden překřikoval druhého...

Ta nepohodlná, kamenitá cesta napomohla úspěšnému porodu! Tak dobrý skutek bych od ní nikdy nečekal. Když jsme přijeli zpět na úpatí vršku, kde jsem mladou ženu nakládal, poprosil mě její manžel, abych je zavezl domů, že mi dají kozu. To je na africké poměry velký dar. Vystoupil jsem z auta a řekl jsem jim: "Já jsem pomohl vám, vy teď pomůžete mně." Hleděli na mě s otevřenými ústy, bez představy, co asi tak můžu chtít. Ale nasedli znovu do džípu a společně jsme vyjeli na kopec mezi jásající a čekající davy lidí. Maminku s jejím novorozenětem jsem odvedl k dřevěné chýšce, posadil na slámu a jejího manžela k ní "instaloval" jako Josefa. Začala dítě kojit a v tom okamžiku jsem si myslel, že zahřmělo, protože stovky a stovky lidí zajásaly a začaly zpívat "Narodil se Kristus Pán, veselme se..." Ke skutečným jesličkám jsem si oblékl roucho a začal se mší svatou jednu hodinu po půlnoci.

Děti a dospělí chodili před tuto pohanskou rodinu a dávali jí jablíčka, banány, bonbony. Bylo to dojemné, krásné. Jak se vydařily tyhle Vánoce, na to do smrti nezapomenu.

V březnu roku 1991, tedy po třiačtyřiceti letech v emigraci, jsem se vrátil.

V polovině roku 1998 mi volali z Ministerstva zahraničních věcí, aby mi sdělili, že jsem byl vyznamenán spolu s dalšími devíti Čechy, kteří se zasloužili o dobré jméno své vlasti v cizině, cenou Gratias agit (Vřelý dík).

Na udělení Ceny Gratias agit byl otec Čížkovský navržen jihoafrickou sokolskou jednotou Springbok, jejímž starostou je Jan Drahota. Doporučení jsme na MZV dostali také od Československého ústavu Afriky, Společností přátel Afriky a Generálního konzulátu ČR v Kapském Městě. V podkladech se mj. uvádělo, že v roce 1968 požádal exilový kardinál Josef Beran jihoafrického biskupa, aby pátera Čížkovského uvolnil na nějaký čas pro práci mezi novými přistěhovalci z Československa. Do Jihoafrické republiky jich přijelo čtyři tisíce. Čížkovský, jediný česky mluvící kněz na africkém Jihu, práci mezi emigranty přijal. Odstěhoval se do Johannesburgu, protože tam bylo našich krajanů nejvíc, a odtud jezdil za novými usedlíky po celé JAR. Ze začátku pomáhal krajanům najít práci. Tlumočil pro ně a překládal, neboť zpravidla neuměli anglicky. Radil, překonával těžkosti ve styku s úřady. Byl volán do továren a různých míst, kde pracovali našinci, a řešil nedorozumění a pracovní problémy, jejichž důvodem byla zpravidla neznalost jazyka a poměrů. Tlumočil u soudu. Také zavedl bohoslužby v češtině, každou neděli v Johannesburgu a v Pretorii. Pokřtil tam skoro 500 dětí narozených našincům v Jižní Africe a některé z těch, které tam s rodiči imigrovaly nepokřtěné.

Roku 1990, kdy Československo bojkotovalo režim apartheidu a v JAR nebyl náš zastupitelský úřad, jsme Čížkovskému (a mnoha dalším krajanům) zprostředkovali z velvyslanectví v Harare, Zimbabwe, vydání čs. pasu. Otec přiletěl na návštěvu a učinil rozhodnutí, o jehož správnosti do smrti v roce 2004 pochyboval (tolik své farníky v Natalu miloval) - vrátit se definitivně do vlasti.

Den před udělením Ceny Gratias agit ministrem, za normalizace pronásledovaným disidentem, Jaroslavem Šedivým, který zažil doma útrapy podobné těm, jimž byl Čížkovský vystaven v západní Evropě po emigraci v roce 1948, jsem šoférovanou vládní limuzinou jel na faru Klokoty v předměstí husitského Tábora. Měl jsem domluveno vyzvednout tam kněze z řádu oblátů, v Africe zvaného Sípho (Dar), přivézt ho do Prahy a na útraty ministerstva se o něho postarat. Ocitl jsem se v situaci poselstva vypraveného pro Přemysla Oráče. Otce jsem zastihl při opravování střechy kostela. Sešel dolů, opláchl se, převlékl a vyrazili jsme...

Na zdi venkovské chalupy, kam jsem se uchýlil na odpočinek, mám pověšený obrázek Čížkovského, jenž se děkoval za laureáty vyznamenané v Černínském paláci. V pozadí stojí dr. Šedivý. Oba jsem později blíže poznal a oběma u příležitosti vydání Čížkovského vzpomínek skládám poklonu.

Bohuslav Hynek, 2006

Příště: Sokol v JAR - 11.3.2016

V rámci série článků Krajané v Jihoafrické republice připravila Lada Topinková