Skvosty v Museu Kampa

Olga Szymanská 2 2016 Kultura česky


Karel Malich: Nově objevený

Ve světové premiéře je představen významný reliéf Karla Malicha, vytvořený v letech 1978–1980 pro jídelnu vysokoškolských v Plzni. Jde o unikátní dílo významného českého malíře a sochaře, až do loňského jara ukryté v prostorách plzeňských vysokoškolských kolejí.

Rozměrný reliéf - z rozhodujícího období autorovy tvorby druhé polovině sedmdesátých let - znázorňuje drátěnými křivkami vztah lidské postavy a vzdušných vírů. Po osazení upadl v zapomnění, neboť žádný ze správců budovy si neuvědomoval jeho uměleckou a kulturní hodnotu. Byl objeven až díky usilovné a soustavné snaze plzeňského spolku Křížky a vetřelci, zabývajícího se mapováním objektů z doby normalizace v Plzeňském kraji, a to v dubnu 2015 zakrytý skříněmi. Byť mírně poškozen, podržel si svůj osobitý náboj, jímž dokáže strhnout divákovu pozornost: vztahem odstupňovaného obrysu autorovy hlavy v bílé, šedé a černé linii k modrému pozadí barevných drátěných křivek vyjadřujících tok energií. Malich symetrický reliéf, v jehož středu je obrys autorovy hlavy - jako jeho „já“, vytvořil v období, kdy realizoval své nejvýznamnější drátěné plastiky Vnitřní světlo I, II a další. Jako veřejná zakázka neztratilo souvislost s aktuální tvorbou autora. Spojnicí reliéfu a soudobých děl je vztah černé a bílé na jedné straně a barev na druhé. Malich se po více nežli deseti letech, kdy se věnoval pouze kresbám, vrátil k trojrozměrným plastickým realizacím, kterých vytvořil na osmdesát. Dokazují, že vstup do prostoru je pro umělce stále otevřenou výzvou, vytvářenou jednoduchým geometrickým tvaroslovím. S hlubokými významy, odkazujícími do autorovy osobní minulosti i k odvěkým kulturním symbolům.

Plzeňský reliéf je vystaven s Černobílou plastikou (1964–1965), která umělce prezentovala na výstavě sochařů dvaceti národů, konané v newyorském Guggenheimově muzeu v roce 1967. Návštěvníci mají i jedinečnou příležitost zhlédnout průřez Malichovy práce z období 2010 až 2015.

Do 31. května 2016.


František Kupka: Vanoucí modře

Soubor tří úzce souvisejících obrazů, naposledy představených v sedmdesátých letech minulého století v New Yorku. Zapůjčen je ze sbírky Musée National d´Art Paris – Centra Pompidou, Národní galerie v Praze a soukromé sbírky v Londýně. V Praze byl prezentován roku 1946 na retrospektivě F. Kupky a o třicet let později v Guggeheim Museu.

Rozsahem nevelká, ale v procesu vzniku Kupkových děl důležitá výstava je zaměřena na slavný soubor tří obrazů Vanoucí modře a jeho vznik. Třemi malbami pod jednotným názvem muzeum demostruje Kupkovu ideu nekonečného, stále se opakujícího pohybu, zachyceného pomocí propojených a kontrastních barevných hmot, evokujících pohyb mořských vln. Soustředění se na určité, přesně specifikované téma, pomůže pochopit způsob práce a uvažování autora známého důkladným promýšlením svého uměleckého záměru.

Vedle klíčových obrazů jsou k vidění díla, dokládající Kupkův tvůrčí záměr, například kresbu k obrazu L´Eau/La Baigneuse (Voda/Koupání) ze sbírky Musea Kampa, kresba k Vanoucím modřím, zapůjčená z Oblastní galerie v Liberci, kde byla nedávno objevena a restaurována, vůbec poprvé představena na této výstavě. Formální transformaci modré pak vystihuje obraz Ovala noir / Černý ovál (1925-1926) zapůjčený z Musée National d´Art Moderne Paris-Center Pompidou.

Osobnost umělce je s Museem Kampa spjata s jeho zakladatelkou Medou Mládkovou. Získala řadu jeho děl, například Amorfu – Teplou chromantiku, jeden ze dvou prezentovaných nefigurativních obrazů, vystavený poprvé na pařížském Podzimním salonu roku 1912.

Do 22. května 2016.

 

Karel Trinkewitz (1931-2014)

Jak obsáhnout osobnost Karla Trinkewitze několika větami? Jen velmi obtížně. Obsedantní tvůrce, vetešník, básník, dopisovatel, aktivista, novinář, disident, signatář Charty 77, karikaturista a humorista, který byl fascinován písmem, jež se mu stalo fetišem. Ať už v obrazech, kolážích, provokativních dopisech a pohlednicích, které posílal Gustavu Husákovi či na prknech Umělecké besedy, kde předčítal své aforismy.

Na počátku Trinkewitzovy tvorby se nachází slovo a autorova nezměrná přitažlivost k jakékoli jeho podobě. Tištěné v novinách, psané, malované, vystřižené, složené a zase rozebrané, stojící ve větě i samostatné. Stěžejní metodou projevu se Trinkewitzovi stala koláž a to jak v literatuře, tak ve výtvarném umění. Mnohé z jeho prací se nesly v duchu tzv. lettrismu, ve kterém se písmo stává výchozím elementem produkce.

Jako umění se Trinkewitz snažil pojmout nejen výsledné obrazy a objekty, nýbrž celý svůj život. Pravidelná gymnastika, procházky, koupele, každý pohyb rukou při tvorbě, vše mělo být uměním. Uměním „žít život komponovaný jako umělecké dílo.“

Jako člověk, který si nade vše cenil svobodného projevu, se aktivně podílel na protirežimních akcích. Působil v okruhu experimentálních básníků okolo Jiřího Koláře a Josefa Hiršala.

Stýkal se řadou disidentů a Václavu Havlovi posílal do věznice kolážované pohlednice s protistátní tematikou. Byl pod neustálým hledáčkem Státní bezpečnosti a po podpisu Charty 77 u profesora Jana Patočky byl vybrán STB jako adept vhodný pro tzv. Akci Asanace. Během té měli být méně známí disidenti, kteří nezpůsobí takový rozruch a mediální reakci v zahraničí, donuceni k opuštění Československa provázené ztrátou občanství. Trinkewitz se tak v roce 1979 stal exulantem a svůj nový domov našel v německém Hamburku, kde navázal spolupráci s exilovým i německým tiskem. Museum Kampa se tak výstavou Karel TrinkeWitz, snaží představit výběr z díla tohoto česko- německého básníka a výtvarníka, který u nás prozatím zůstává širší veřejnosti neznámý. Návštěvníci si mohou prohlédnout raná díla vycházející ze surrealismu, asambláže a koláže, jež mají být poctami velkým osobnostem, jako byli Andy Warhol, Marcel Duchamp či Yves Klein, či abstraktně geometrické obrazy, které vystavoval s Klubem konkretistů.

Do 15. května 2016


osa

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012