S Markem po čtrnácté

Nerozumím cestě od medicíny ke kumštu? Proč studium na DAMU?

Mou celoživotní láskou je hudba. Už jako malý kluk jsem měl ve zvyku stát na zahradě u branky a zpívat si národní písničky nebo si vzít vařečku do ruky, zapnout gramofon, a hrát si na dirigenta. Bohužel moje láska a sklony nenašly pochopení ze strany rodiny, takže všechno skončilo jen u toho hraní.

V šesti letech jsem poprvé v televizi viděl záznam opery Verdiho Rigoletto. Navíc v provedení Vídeňské opery, v hlavních rolích Luciano Pavarotti, Edita Gruberová a Ingvar Wixell. Všechno v dokonalé režii slavného, francouzského, operního režiséra Jeana-Pierre Ponnella. Z inscenace jsem byl naprosto okouzlený. Andělské hlasy, kostýmy a scéna propracovaný až do nejmenších detailů, dokreslující období italské renesance na mě zapůsobilo do morků kostí. Tehdy ve mně zesílila láska ne jen k hudbě a divadlu, ale tak k estetice a inscenacím, které jsou umístěné do svých historických, realistických kulis.

Na základce jsem dostal povolení, zapsat se do hudební školy na klavír. Přesto, že se ukázalo, jak bych se rychle učil, musel jsem se hraní vzdát. Přišel totiž čas, když jsem už nutně potřeboval doma mít piano, na kterém bych cvičil a narazil jsem na nepochopitelné důvody, proč není možné mi ho koupit. Od těch závažných, jako byla migréna mého otce až po triviální, že by to rušilo sousedy, což je nepřípustné. Nakonec se usnesli, že mě to stejně přestane bavit za pár měsíců, a co bychom si potom počali s piánem.

Po letech jsem ještě jednou měl chuť to zkusit s hudbou, tentokrát se zpěvem. Byl jsem tehdy na prázdninách v Praze a má teta domluvila hodinu s paní profesorkou Evou Zikmundovou. Ta byla s mým výkonem velice spokojená, můj zpěv se jí zdál velice perspektivní. Bohužel jsem se vrátil do Budvy, a tam skončila každá perspektiva. Bylo mi vysvětleno, že nejsou peníze ani na piano a ani na zpěv. Navíc mi otec „přátelský“ poradil, abych víc dbal na matematiku, která mi tehdy moc nešla.

Pár let jsem neměl žádnou příležitost se zpěvem zabývat. Teprve až jsem se přistěhoval do Prahy, se mi nabídla jedinečná příležitost. Zdeněk Musil, tehdejší sólista Státní opery organizoval kurz Bell canta. Většinou se tam přihlásili absolventi konzervatoří ale i pár milovníků zpěvu. Kurz trval dva týdny a končil koncertem v Břevnovském klášteře. Byly to nádherné dva týdny. Od rána do večera jsme cvičili vokalízy a árie, které nám vybrali podle hlasového rozsahu. Mě přidělili árietu Leporella „Notte, giorno faticar“ z Mozartova Dona Giovanniho a árii Colina „Vecchia zimarra“ z Pucciniho opery La Bohema. Práce byla velice náročná, ale krásná. Byl jsem mezi nimi jediný, který neměl žádné zkušenosti s pěveckou technikou, ale zvítězily jiné přednosti, které se ukázali jako dost důležité. V první řadě to byl přirozeně posazený hlas a dobrý sluch, léta denního poslouchaní oper, což mi pomohlo vytvořit správný výraz a manýru.

Právě tento moment mě vyzdvihl v očích vyučujících, takže mi věnovali dost času. Na konec kurzu došli k závěru, že jsem kurzem získal nejvíce a udělal ten největší pokrok. Dokázal to i potlesk na koncertě.

Bohužel, na to, abych se věnoval zpěvu, jsem už tehdy byl starý, bylo mi sedmadvacet. V tomto oboru musíte začít mnohem dřív, abyste to někam dotáhl. Jedinou satisfakcí mi bylo poznání, že jsem celou dobu měl pravdu, pro zpěv jsem měl vlohy. Na zpěv bylo sice pozdě, ale na divadlo nikoliv.

Začal jsem se čím dál víc zajímat o činohru. Neztrácel jsem čas. A věnoval se mu. Ten rok jsem viděl asi 200 různých představení.

Moje kamarádka malířka Inka Delevová, tehdy přišla s nápadem, proč bych nezkusil se přihlásit na DAMU, třeba na dramaturgii. Ten nápad se mi velice líbil, rázem bylo rozhodnuto. Další rok jsem podal přihlášku na obor Teorie a kritiky a byl jsem přijat.

Miroslava Besserová