S Markem po třinácté

Přijel jste definitivně do Prahy a začaly se dít věci, nebo všechno probíhalo podle důkladně promyšleného plánu?

V roce 2005 se konečně kolo štěstí otočilo a v neděli 4. záři jsem odjel z Bělehradu do Prahy. Na cestu jsem se vydal společně s mámou, která mě doprovázela a měla mi na začátku být po ruce. Jinak jsem v kapse měl pouze dvě stě eur, v ruce starý kufr a v srdci hodně velkou touhu změnit si život.

První kroky jsem sice měl zhruba naplánované, ale z daleka netušil, jak se celá situace bude vyvíjet. Musel jsem si totiž najít zaměstnání, které nabízí i ubytování. Těch moc není, tak první, co mě napadlo, byla práce v nemocnici, jelikož tam ty ubytovny většinou nabízí.

Dědova sousedka a má dlouholetá kamarádka Gabriela mi hodně na začátku pomohla.   Gabriela, která je sama doktorka, mi pomohla najít vhodný kurz pro sanitáře. To bylo jediné, co jsem ve zdravotnictví mohl dělat, jelikož žádné jiné vzdělání v tomto oboru jsem neměl a nebyl ani čas žádné jiné získávat. Musel jsem být stůj, co stůj připravený nastoupit do nějaké práce a začít si vydělávat na živobytí.

Ze začátku jsem sice bydlel u dědy a jeho manželky, kteří mě přijali a podali i pomocnou ruku. Ovšem, nastěhovat se osmdesátníkům do bytu a narušit jim zvyklosti a komoditu nepředstavovalo dlouhodobé řešení. Hned po týdnu od mého příjezdu do Prahy jsem nastoupil třítýdenní kurz na sanitáře. Platil jsem tehdy za něj 150 e., takže mi z mých financí zůstala jen nepatrná částka, kterou jsem utratil na další administrativní poplatky. Na štěstí jsem brzy začal dostávat sociální dávky, což mě udrželo v následujících třech měsících. Ale vrátím se ke kurzu.

Teoretická část pro mne nepředstavovala žádný problém, jelikož jsem studoval fyziologii a tudíž pro mě nabízená matérie přednášejícího dr. Voršilky byla spíš brnkačku. Až další část kurzu, ta praktická, to už byl oříšek. Ani ve snu by mě nenapadlo, co to všechno obnáší.

Vypravili nás na LDN několika domovů důchodců a Nemocnice milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Setkání s ležícími pacienty anebo pacienty částečně ochrnutými bylo pro mě ze začátku možná až maličko šokující. Hned první den mně svěřili asi 20 lidí, které jsem měl okoupat a pak jim dát snídani.

Koupání všech těch babiček a dědečků ze začátku nebylo právě příjemné. Pohled na jejich ochrnutá, stará, nahá těla, často na každý dotek bolestivá, vyvolával ve mně stud, strach a všechny možné rozpaky, jaké v naprosto cizích, nezvyklých situacích, člověka obvykle zaplavují.

Začal jsem už prvního dne litovat, že jsem se do takové hrůzy vůbec pustil. Dokonce jsem z útrapy, která mě trýznila, si zpíval židovskou píseň věčného utrpení, několik nocí proplakal.  Ale pomalu jsem si na všechny ty nepříjemné pachy, pohledy, a bolestivá ječení pacientů zvykal. A když jsem je blíž poznal, dokonce jsem se s některými, alespoň těmi, kteří vnímali a mluvili i sblížil. V rámci kurzu jsme obešli několika domovů pro seniory, ale jednoho se obzvlášť dobře pamatuji. Bylo to někde v jižním městě a zůstal mi živě v paměti, jelikož se mi jejich chovanci stěžovali na chování personálu.

Dokonce mě jeden postarší pán mě se slzami v očích prosil, abych ho okoupal já a ne místní sanitář, který jim údajně ubližuje.  Z celkové atmosféry, která vládla na pracovišti, jsem cítil, že tam není něco v pořádku, bohužel byl jsem tam jenom jeden den a nemohl jsem z toho udělat žádný závěr. Dodnes mne mrazí, čím vším se tito lidé, osudem vrhnuti do úplné bezmocnosti, museli asi nejednou setkávat.

Po uplynulé praxi jsme měli složit závěrečný test. K tomu se váže poměrně vtipná historka. Když jsem přišel na řadu, vytáhl jsem si otázku o zažívacím systému a játrech. Nikdo ovšem nepočítal s mými znalostmi fyziologie a anatomie, takže si nedovedete představit, jak komise včetně dr. Voršilky zírala, jak jsem jim předvedl odpověď na úrovni studenta medicíny. Když jsem vyšel ze třídy, bylo jen slyšet výbuch smíchu. Asi zatím u zkoušek neměli takového sanitáře.

Po tomhle kurzu jsem jako alternativu udělal ještě jeden. Masérský. To ovšem bylo něco úplně jiného, především proto, že tady jsem se setkával se zdravými lidmi v hezkém prostředí. Zábavnou atmosféru klubu jsem nasával plnými doušky, což mi pomohlo se odreagovat od předchozí zkušenosti.

Potom jsem si už jen potřeboval sehnat práci, což se povedlo koncem roku 2005 v Nemocnici pod Petřínem.

Miroslava Besserová