Chcete se dozvědět, jak vzniklo vaše příjmení?

Bohumil Tesařík 2 2016 Knihy česky

 

(Dědičnost a neměnnost našich příjmení byla uzákoněna již v roce 1780)


"Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak, vonělo by stejně." (W. Shakespeare, Romeo a Julie)

"Dokazujeme logikou, objevujeme intuicí." (Henry Poincaré)

"Ať neobsahuje nic nového!" (Předpis pro doktorskou práci na univerzitě v Královci koncem 18. století, kdy tam působil Immanuel Kant)

 

Příjmení představují individuální znak každého z nás a ve slovní zásobě každého národa tvoří zvláštní a zajímavou skupinu. Jsou zbavena původního významu slova, z něhož vznikla, často se od něho liší pravopisem i skloňováním. Ustáleně označují nositele, jsou dědičná zpravidla po otci, v českém jazykovém prostředí přecházejí obvykle v přechýlené podobě na manželku a dcery. Každý z nás má (nejméně) dvě jména - vedle příjmení to je jméno osobní, které nám dávají rodiče brzy po narození. Úředně se jmenuje rodné jméno, dříve a dodnes v křesťanských rodinách jej dávali při křtu, odtud tedy jméno křestní. Osobní jméno bylo dlouho jediným nebo alespoň hlavním označením osoby ještě v 18. století. Dědičná příjmení se u nás vyvíjela postupně z nedědičných příjmí (přízvisek), kterými se rozlišovali lidé stejného jména v obci nebo v jiném společenství. Samo slovo příjmení dodnes naznačuje druhotný vztah k rodnému či křestnímu jménu, stojí jen "při jméně" a doplňuje je. Nabývalo významu teprve ve chvíli, kdy označení osobním jménem nestačilo k přesnému odlišení osob.

 

Naše příjmení vznikala od 14. do 18. století, nejprve u šlechty (v podobě přídomku), poté u měšťanů a svobodných sedláků. Postupné zdokonalování veřejné správy a upřesnění evidence obyvatel vedlo k procesu ustalování příjmení, který vyvrcholil v roce 1780, kdy byla u nás dědičnost a neměnnost příjmení uzákoněna. Tehdy také dostali svá příjmení i bezzemci a čeleď. Dnešní grafická podoba příjmení se datuje od poloviny 19. století v souvislosti s pravopisnou reformou, která je základem moderního českého pravopisu. Pravopis příjmení mívá některé zvláštnosti, protože se v něm často uchována rozkolísanost písařských zvyklostí či starý pravopis. Zásadně však platí, že příjmení musí být dnes psána tak, jak jsou zachycena v rodných dokladech, bez ohledu na současnou pravopisnou normu. Staletý vývoj, jimiž naše příjmení prošla, v nich zanechal své stopy, mimo jiné i společenské změny v životě národa. Proto jsou mezi nimi nezřídka i taková, která vznikla ze slov už po staletí nepoužívaných. Vzhledem k tomu je při studiu významu příjmení nutno nahlédnout do slovníků starého jazyka a do knih kulturně historických, matrik a zápisů o evidenci obyvatelstva, dějin vědy a techniky i do starých literárních děl. Do příjmení se promítá svět staré vesnice, tradičních řemesel, výrobních postů, ale již vůbec ne svět techniky a sociálních vztahů 19. a 20. století. Některá příjmení můžeme vyložit několika způsoby, podle toho, kde a kdy vznikla, často se však musíme spokojit jen s kvalifikovanými odhady. Příjmení je také hromadným jevem, který lze studovat z hlediska jeho struktury, složení či početnosti.

 

Příjmení, užívaných v České republice je více než 65 tisíc. Nejčastější české příjmení je Novák, což je způsobeno tím, že novost byla prvním a výrazným rozlišovacím znakem člověka, který přišel do uzavřené komunity. Na dalších místech nejčetnějších příjmení jsou Novotný, Svoboda (svobodník, který se lišil od většiny poddaných), Dvořák (člověk ze dvora, nikoliv ze vsi), Černý (charakterizující člověka podle zevnějšku), Procházka, Kučera, Veselý, Horák, Němec, Pokorný, Pospíšil, Marek, Hájek, Jelínek, Král, Růžička, Beneš, Fiala, Sedláček, Zeman (vyjadřující společenský status), Doležal, Kolář, Krejčí, Navrátil....atd. (pořadí v roce 2002). Z příjmení, která jsou cizího původu, je na prvním místě Müller (z něm. = mlynář), Horváth (z maďarského označení Chorvata), Richter (z něm. = soudce), Švarc, Hofman (obdoba Dvořáka), Kunc atd. Jednotlivé skupiny příjmení vznikly z rodných a křestních jmen, místních jmen, podle místa v kolektivu, zaměstnání, charakteristických rysů fyzických i duševních, podle událostí, v nichž se proslavili, názvů sociálních skupin, řemesel, dopravních prostředků, chemických výrobků, názvů živočichů a rostlin, náboženské ideologie a pověr, přezdívek a citoslovců aj.

 

Vše, co je v úvodu této naší informace uvedeno a samozřejmě mnoho dalšího najdou zájemci o český jazyk a jeho vývoj, speciálně pak o onomatologii (vědní disciplínu zabývající se vznikem a vývojem jmen), v ojedinělém tvůrčím projektu - prvním výkladovém slovníku přibližně 30 000 příjmení Čechů - Naše příjmení -, vydaném pražskou Agenturou Pankrác ve druhém rozšířeném vydání a v rozsahu 232 stran (ISBN 978-80-86781-03-8). Jeho autorkou je profesorka dějin české literatury PhDr. Dobrava Moldanová, CSc., působící na Katedře bohemistky Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem. Vznikl na základě celoživotní badatelské práce jejího otce, doc. PhDr. Josefa Beneše, CSc. (1902 - 1994), a vychází z pramenů, které shromáždil i z jeho koncepce výkladu ve dvou průkopnických monografiích (O českých příjmeních, Německá příjmení Čechů) a v řadě studií publikovaných časopisecky během více než čtyřiceti let. Výklady příjmení jsou založeny na širokém průzkumu historického materiálu, vycházejí ze znalosti vývoje jazyka během téměř tisíciletého období, v němž naše příjmení vznikala, jeho proměn hláskoslovných, tvaroslovných i lexikálních, a to nejen jazyka spisovného, ale i nářečí, slov a termínů odborných i slangových, přejatých z jiných jazyků a konečně i ze slov cizích, která k nám pronikla (čtenářsky asi nejzajímavější). Důraz je položen na výklad příjmení málo srozumitelných, zvláštních a často vzácných. Proč se některá slova stala příjmeními je někdy evidentní, často však na tuto otázku odpovědět neumíme nebo výklad nemusí být jedinou a jedině správnou možností. Poprvé mohla autorka pro nové vydání využít dříve nedostupný registr obyvatel Ministerstva vnitra vlády ČR, představující soubor 60 tisíc příjmení mužů a 65 tisíc příjmení žen, která se vyskytují víc než pětkrát.

 

Vydáním slovníku Naše příjmení, odkrývajícího široké jazykovědné souvislosti se přibližujeme k moderní lexikografii vyspělých zemí, kde se vydávání takových specializovaných lexikonů a encyklopedií stalo již dávno samozřejmostí. Hledání odpovědi na otázku, odkud se berou naše příjmení, má v sobě něco zvláštního, protože je to věrohodné hledání kořenů naší řeči, našeho myšlení a historie. Dílo je určeno nejen odborníkům - filologům, lexikografům, historikům a archivářům, ale také pracovníkům státní a veřejné správy, publicistům, překladatelům, redaktorům, pedagogům a dalším profesionálním uživatelům mateřského jazyka, ale i všem zájemcům o češtinu z řad široké veřejnosti.

 

Bohumil Tesařík


Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012