Krajané v Jihoafrické republice (II.)

Lada Topinková 2 2016 Naši ve světě česky

 

Jiří Troják - „Našinec” v JAR - 1. část

 

Kdybychom hledali společného jmenovatele pro většinu osudových situací, jimiž Jiří Troják procházel od narození v roce 1934, byl by jím vytrvalý boj s nástrahami života, ať už za války či později v letech 1948–1968. Podobné záludnosti čekaly i na ostatní příslušníky jeho generace, ale Jiří nesl s sebou navíc smůlu, která se mu neustále lepila na paty. Začalo to úmrtím matky, krátce po jeho narození. Otcovi druhé manželství nevyšlo, rozvedl se a zůstal sám se dvěma dětmi – Jiřím a jeho o 8 let starší sestrou. K tomu se později přidala otcova těžká srdeční choroba, takže když chtěl Jiří pokračovat ve studiu své oblíbené chemie na Vyšší průmyslové škole chemické, musel po odpolednách pracovat. Po maturitě nemohl najít vhodné zaměstnání. Zkoušel to na různých místech jako chemik, pomocný dělník, vodohospodář a také číšník. Když otec zemřel, Jiří se oženil a v roce 1963 se mu narodil syn.

 

Až počátek Pražského jara mu přinesl možnost lukrativního zaměstnání v oboru, ve firmě Medik, nadějné změny ve společnosti navíc znamenaly, že se mohl osamostatnit. Tento pocit vydržel bohužel jen krátce – přesně do okamžiku, než tisíce potenciálních českých exulantů vyslechly Dubčekův projev po návratu z Moskvy. Vystrašené pauzy státníkova projevu posluchače vyděsily, uvědomili si návrat strachu do této země, v níž přestali vidět svou budoucost, a hledali cestu v emigraci.

 

Také Jiří s přítelem Milanem se rozhodli, že v bezprostřední reakci na vstup okupačních vojsk do Československa odjedou s rodinami do ciziny.

Zvolili jih Afriky, na základě dopisujednoho známého, který lákavě líčil podmínky k emigraci. Tradiční cestoupřes fingovaná pozvání a na třídenní turistická víza odletěli do Vídně. Získali levný podnájem a vydali se na pouť po ambasádách. Na zastupitelském úřadu JAR byli přijati vlídně a úředníci za poměrně krátkou dobu zařídili příteli Milanovi – slévači lehkých kovů – i s rodinou odlet do Afriky. Jiří takové štěstí jako chemik neměl, o jeho profesi zájem nebyl. Zkoušel jiné země (USA, Kanadu, Austrálii), jenže tam by potřeboval sponzory, příbuzné nebo dohodou sjednané zaměstnání.

Rodina se po několikerém přemístění zabydlela v Německu, kde syn začal chodit do školy, když jim jihoafrická ambasáda oznámila, že mohou přesídlit do JAR. Jiří zde měl nastoupit do předem zajištěného zaměstnání, dopis ale nabízenou funkci operátora ve firmě Iskor blíže nespecifikoval. Také přítel Milan z JAR oznámil, že v letecké továrně, kde pracuje, má Jiří rezervované místo.

 

Jihoafrická anabáze počala pro Jiřího a jeho rodinu na konci října 1969. Po příletu do začínajícího horkého africké ho léta přišel čas střízlivění.

V železárnách Iskor měl pracovat na směny s mizerným platem 60 centů na hodinu, a tak se rozhodl navštívit firmu Atlas, kde mu přítel sliboval místo chemika a kde pracovalo asi dalších sto Čechů.

Dozvěděl se, že pro něho žádné místo nemají. Na pretorijském pracáku sice našli odpovídající zaměstnání v oboru jenže vše mařila jeho nedostatečná angličtina. Docházel tedy na hodiny angličtiny ke krajanovi Balounovi, až objevil v Pretoria News inzerát v němčině, kterou ovládal, na místo barmana v německém klubu. Zařízení bylo centrem německého živlu v Pretorii, kde žilo na 80 000 Němců, samotný klub měl 6 000 členů. Rodina se přestěhovala do bytu a koupila si auto. Syn začal chodit do katolické školy a brzy v angličtině předběhl rodiče, kterým dělal zpočátku na úřadech tlumočníka.

Jiří dosáhl standardu českého imigranta v JAR, který se uchytil.

 

Léta plynula v relativním poklidu až do 16. června 1976, kdy se v největším černošském sídlišti Soweto vzbouřili nejprve studenti, kteří postupně strhli i ostatní k mohutnému protestu proti zavádění afrikánštiny jako vyučovacího jazyka na stejné úrovni, jakou měla dosud angličtina. Vraždění bílých i černých učitelů nebo vypalování škol mělo za následek, že ze země začaly odcházet důležité firmy, následované bílým obyvatelstvem.

 

Také Trojákovi vše prodali a přemístili se do německého Essenu, kde Jiří dostal práci načerno v české hospodě. Když se po čase přesvědčili, že v Německu nezískají azyl ani šanci na legální práci, rozhodli se v polovině ledna 1977 k návratu do JAR.

 

Návrat se vydařil. Na pár týdnů museli přijmout ubytování v penzionu, ale Jiří dostal konečně místo v oboru jako chemik pro geologický průzkum.

Koupili si patrový byt se zahrádkou, poblíž si pronajal byt syn, který mezitím odešel ze studia architektury a na radu krajana – plukovníka Bíče – vstoupil do armády s perspektivou dalších placených studií. Po přijímači se dostal do hlavního stanu letectva v Pretorii.

Vše se vyvíjelo příznivě, než přišel 20. květen 1983. Krátce po synových dvacetinách v hlavní budově letectva vybuchla bomba, kterou v zaparkovaném autě nastražili příslušníci militantní frakce Afrického národního kongresu. První teroristická akce takového rozsahu v zemi si vyžádala 62 mrtvých a 240 zraněných. Hrůzná událost padla také tragicky na Trojákovy. Syn v době výbuchu sestupoval po zadním schodišti budovy a přežil s těžkými zraněními, z nichž se dlouho zotavoval.

(konec 1. části)

Autor textu: Stanislav Brouček

Příspěvek vznikl jako součást projektu MZV ČR č. RM 01/15/04

 

 

Foto: Jiří Troják s vyznamenáním od Čechů a Slováků v JAR za obětavou práci pro krajanskou obec

 

Příště:  (Jiří Troják - „Našinec” v JAR - 2. část - 26.2.2016)

 

V rámci série článků Krajané v Jihoafrické republice sestavila Lada Topinková

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012