Cesty Marka Milanoviče XI.

Pokračování rozhovoru se slovesným dramaturgem Českého rozhlasu – Dvojka.

Marko, ale „vynechal" jste alespoň zmínku o kamarádech, o tom, co vás bavilo mimo studium…

Když jsem v devatenácti přijel studovat do Srbska vysokou, neznal jsem tam téměř nikoho, kromě pár příbuzných. Ti ale na štěstí měli své příbuzné, sousedy a přátele, takže jsem i já díky tomu známosti postupně rozšiřoval. Moji noví kamarádi sice mladší, ale čtyři roky není tak velký rozdíl, navíc, když to byli studenti místního gymnázia.

Občas se snad stává, když prošvihneme něco v životě, že se nám nabídne druhá šance, abychom zmeškané mohli prožít. To byl můj případ. Když jsem sám chodil na gymnázium, neměl jsem moc kamarádů a ani zážitků, které  s tímto obdobím života souvisí. Využil jsem proto tuto novou příležitost s velkým entuziazmem. Zajímalo mě, jak jiní mladí přemýšlí a jak prožívají první lásky, válečnou atmosféru a všechno, co se kolem nás děje, a co mi předtím unikalo. Možná pro mne nejdůležitějším ze všeho byl fakt, že jsem tentokrát vše měl možnost prožívat společně s nimi.

Kovin, odkud většina z nich pocházela, je malé banátské město umístěné u pobřeží Dunaje. Kdysi to bylo místo drobných továren a zemědělství, ale po letech sankcí a embarg, ve kterých se Srbsko ocitlo, postupně upadalo. V době, když jsem tam přijel, již představovalo ekonomické slepé střevo, ve kterém pro mladé nebylo moc atrakcí pro zábavu a bohužel ani práce.  Byla tam tehdy jedna diskotéka a několik kaváren, které jsme pořád do kola navštěvovali.

Večery jsme začínali několika partiemi kulečníku, a pak za rytmu národní hudby a popu se celý zbytek večera houpali z nohy na nohu. Všechno s jedním nápojem v ruce, protože na druhý většinou nebyly peníze. Šero diskotéky rozbíjel jeden stříbrný lampion a oblak cigaretového kouře hustě vyplňoval každý kout. Hudba hrála na plné pecky, my jako v transu vyřvávali písně až do ztráty hlasu.

Po opuštění lokálu jsme měli oči krvavé jako vlkodlaci a ještě dlouho potom nic neslyšeli, jak jsme měli zalehlé uši. To byl náš noční život. Den jsme pak většinou trávili doma u kávy, někteří věštěním z kávového lógru.

Však víte, útěchu pro nesplněné lásky a jiné trampoty jsme hledali v hrnečcích. Spletité čáry, tečky a figury v nás probuzovaly fantazii a to, co už jsme o sobě věděli, nám jen dokreslilo reální obraz.

Byli jsme „dobrými věštci a vědmami“

Dokud kamarádi chodili do školy, náš společný čas byl příjemným rozptýlením od těžké reality. Já jsem byl ten nejstarší z nich a tudíž i ten „nejzkušenější“. Některým jsem pomáhal s úkoly, druhýma zas jinak, takže naše parta čtyř kamarádu byla nerozlučitelná.

Veljina rodina za války uprchla z Chorvatska a Sandinova z Bosny. Válečné zkušenosti se na ně sice podepsaly a bolest ze ztráty domova se vždy promítala jako jemný kouř smutku někde hluboko v jejich očích. I tak smysl pro humor a bodrého ducha nikdy neztráceli. Violeta byla původem z Kovinu z úřednické rodiny. Povahou přecitlivělá, ale inteligentní a po balkánsku temperamentní.  Spolu jsme dohromady vytvořili velice pestrou skupinku podivínů, kteří všechno vždycky obrátili v legraci, neboť nám všechno bylo k smíchu. Hledali jsme zábavu v rámci vlastních možností a fantazie, která ve městě nebyla.

Bezstarostná léta pomalu uplývala, kamarádi ukončili gymnázium. S koncem školy přišlo i bolestivé probuzení a tvrdá realita se už nemohla ukonejšit ani věštěním s kávového lógru ani mou snahou jim pomoct. Všichni se rozhodli studovat a taky se dostali na kýžené fakulty.

Bohužel chudoba je neúprosná a ani jeden z nich neměl peníze, aby mohl žít a studovat v Bělehradě, tak jak to studium vyžadovalo. Byly to smutné dny, když jsem sledoval, jak naděje a sny mých blízkých tají a ztrácejí se v čelistech reality.

Jejich obavy a strachy se nejdřív začínaly projevovat jemným neklidem, vánkem, který jen trošičku hýbe listí na stromech, aby se rozvinuly do bouře, která je nakonec strhla k zemi. Málo peněz, které měli, došly, což znamenalo první zmeškání přednášky, pak zápočty a zkoušky. Následovalo rozhodování, co dál. Alternativ moc nebylo, protože nebyla ani práce. Dny se jim začaly táhnout do nekonečna, přesto všechno zůstávalo stejné.

Po dvou letech čekání Velja si našel práci recepčního v jediném hotelu ve městě, do kterého ročně přijde snad pět hostů. Sandin prodává v zemědělských potřebách, které již nikdo nepotřebuje a Violeta si práci nikdy nenašla.

Uběhlo deset let, co jsme se rozešli a pořád je všechno při starém. Nezměnilo se vůbec nic. Dostával jsem od nich řadu zoufalých dopisů, ve kterých popisovali, jak jim utíká mládí v ničem. Neuměl jsem na ně odpovědět tak, aby má odpověď byla smysluplná nebo je dokázala utěšit.

Sám jsem utekl s odřenýma ušima, aby mě nestihl stejný osud.

Miroslava Besserová