Tam za mořem je Amerika (3. Část)

-red- 2 2016 Naši ve světě česky

 

 

Z vyprávění Františka Chadimy pro Kalendář Amerikán v roce 1884.


Jsem rozen roku 1825 ve Vleticích, kraji Táborském, v rolnické živnosti. Roku 1854, jako v prsou tisíců krajanů mých i ve mně uzrála myšlenka plouti do Ameriky. Před odjezdem svým několik dní setkal jsem se s p. Fr. Batovcem, známým pěvcem svobodomyslných písniček. On se nalézal ve velkých nesnázích, neb mu byla právě zemřela manželka jeho, zanechavši mu nemluvně, toto zemřelo také v šesti týdnech a jemu zůstala 14letá dceruška. Zatoužil také po Americe a já mu slíbil, že mu na cestu vypomohu, ale dceru musel nechati zpět, až ji bude moci poslati na cestu, což se stalo třetím rokem po našem odjezdu a ona přijela pak za náma. Dne 8. Července 1854 loučil jsem se se svým rodištěm, které jest každému tak drahé, se všemi cestičkami, horami a dolinami, přáteli a milými. Jeli jsme přes Hamburk na Hull a Liverpool, kde jsme 23. Června vsedli na plachetník Victoria, jenž nás měl do nové vlasti donésti.

 

Koncem prvního týdnu přišla bouře veliká, která zmítala korábem velikým jako skořepinou. Cestující byli všichni ve svých ložích naříkajíce, ale mně to nedalo a já musel se na to podívati z paluby. Zaplatil jsem ale zvědavost svou draze, neb když jsem se drápal po příkrých schodech na palubu, trhla sebou loď bokem, a já letěl dolů. Měl jsem z toho pádu šest neděl co odstonávati, neb jsem si poranil páteř. Konečně 25. Srpna jsme spatřili zemi, vyšli jsme z lodi na nějaký ostrov v řece sv. Vavřince v Kanadě, pluli jsme trochu po vodě a jeli trochu po dráze do Buffalo a odtud po parníku do Detroit, Mich., kde jsme rozbili stany, ale na žhavém uhlí, jak myslím. Když jsem totiž byl v Quebeku, dostal jsem dva nové společníky, svobodné hochy, jednoho žida, druhého křesťana, jenže by každý byl držel onoho křesťana za žida a žida za křesťana. Nemohli se dostati do Detroit pro nedostatek peněz, a tak jsem se stal jejich bližním.

 

 

Dopis Josefa Vanzy čechoamerickému dělnickému časopisu Amerika z roku 1890.

 

U příležitosti cesty svého přítele do města posílám vám tyto řádky. Nevím, dosdtal-li se předešlý můj dopis do Vašich rukou. Jsem zde beze všeho spojení. Dopisy, jenž jsem psal svým přátelům, nedošly. Bezpochyby že naši zaměstnavatelé, kteří nás vykořisťují a nakládají s námi jako s otroky, zachycují naše dopisy, aby naše stesky nedostaly se na veřejnost. Co zde musíme trpět, nelze ani popsat.

 

Lákán velkolepými sliby, které nám činili argentičtí agenti ve Vídni, přišel jsem sem. Tito neuvědomělí prodavači duší tak skvěle líčili bohatství země a blahobyt, jenž tu dělníky očekává, že já a mnozí jiní se dali svést. Vše bylo lží a podvodem. V Buenos Ayres nenalezl jsem práci a v přistěhovaleckém hotelu, špinavé to díře, nakládali s námi zřízenci jako s otroky. Hrozili nám, že nás vyhodí ma ulici, jestliže nepřijmeme jejich nabídku, abychom šli do Tucumanu jako nádeníci. Slibovali, že dostaneme byt a stravu a dvacet pesos měsíční mzdy. Přitom chtěli nám namluvit, že dvacet argentinských dolarů papíru mají cenu 100 franků, a když jsem namítal, že dvacet dolarů má dneska jedva 25 franků, zasypali mne nadávkami a hrozili mi, že mne dají zatknout. Co jsem měl dělat? Neměl jsem v kapse víc jak 2 fr. 15 centimů, po deset dníjiž potloukal jsem se po ulicích hledaje práci, a byl jsem již syt nejistoty. Umínil jsem si tudíž, že půjdu do Tucumanu, a vstoupil jsem se sedmdesáti spolutrpiteli do vlaku. Jízda trvala 42 hodin. Byli jsme stěsnáni jako slanečkové. V domě pro přistěhovalce dali nám každému kilo chleba a libru másla na cestu. Bylo velmi zima a vagóny vanul mrazivý vzduch. Noci byly nesnesitelné, a nebohé děti na klíně matek trpěly velice. Skopci, kteří jeli s námi v témže vlaku, byli lépe na tom než my a měli více píce, než mohli sníst. Celí přetlučení, promrzlí a vyhladovělí přibyli jsme konečně do Tucumanu.

 

Když jsme vystoupili, přijal nás úředník přistěhovaleckého úřadu, jenž se choval velmi domýšlivě a křičel jak turecký paša. Přikázal nám, abychom naložili zavazadla na ramena a odebrali se do domu přistěhovalců. Domorodci se shlukli a uvítali nás smíchem, hvízdáním a křikem, k čemuž se družily známé nadávky, jakými zde poctívají všechny cizince, zkrátka byla to pekelná vřava. Konečně přišli jsme do hotelu a mohli se vrhnout na podlahu. Jedinou potravou naší byl chléb. Nikdo nesměl na ulici. Byli jsme zajatci. K večeru museli jsme vstoupit na káry, na každou káru 24 přistěhovalců, a tak stlačené dovezli nás do Chacraru, kam jsme přibyli pozdě v noci. Úplně zkřehlí sestoupili jsme z těchto hrozných kár a vrhli se na zem. Konečně nám dali každému půl libry masa a my rozdělali oheň. Po 58 hodin nepojedli jsme ničeho teplého. Nato uložili jsme se ku spánku, toť se rozumí, že na zem. Pršelo trochu, a když jsem se probudil, byl jsem úplně promoklý a ležel v kaluži. Druhého dne do práce! A tak to jde již tři měsíce. Strava, puchero a kukuřice,jest úplně nedostatečná. Střechou našeho bytu jest celá klenba nebes se všemi hvězdami – překrásný, rozkošný pohled. Ach, jaká to bída! A není jiné pomoci než trpět. Je tu množství lidí, kteří hledají práci a hynou v bídě, kteří se nabízejí k práci, jen aby se alespoň jednou denně najedli. Uprchnout by bylo šílenstvím. Kampak také. A pak jsou nám stále dlužni za měsíc mzdu, aby nás měli v rukou. V kantýně dávají nám na úvěr to nejnutnější za nestydaté přemrštěné ceny, jež se v den výplaty strhují. Nešťastníci, kteří mají rodinu, nedostanou nikdy do ruky jediného haléře a jsou vždycky dlužni. Prosím vás, soudruzi, otiskněte tento dopis, aby evropské časopisy varovaly dělníky, by sem nechodili. Ach, kdybych se ještě dnes mohl vrátit. Zde jest hotové peklo, plné nejhroznější bídy. A pak zimnice, jež vyžaduje tolika obětí. Doufám, že se tento list dostane do Vašich rukou.

 

Z knihy Tam za mořem je Amerika

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012