Tam za mořem je Amerika (1. část)

Eva Střížovská 2 2016 Naši ve světě česky

 

 

(Dopisy a vzpomínky českých vystěhovalců do Ameriky v 19. Století)


Knížka, kterou před třiceti lety vydal Čs. Spisovatel, popisuje většinou zoufalé putování chudých Čechů, Moravanů a Slezanů do země zaslíbené. Dnes si u nás asi nikdo nedovede představit útrapy, které museli vydržet či nevydržet. Dost jich zaplatilo životem už během plavby za moře, zvláště malé děti. Přes všechny hrůzné zážitky a velice těžké, přetěžké začátky nového života v USA sem většinou příchozí z Uherska-Rakouska s nezvyklými podmínkami časem vypořádali a dobře se uplatnili. Ale to už spíše jejich potomci…

 

Nebude na škodu si některé příběhy přiblížit…

 

Obrázek skupiny vystěhovalců sedících s dětmi na kupě zavazadel před pražským nádražím byl v poslední třetině 19. Století natolik běžný, že se několikrát objevil v grafickém ztvárnění i v dobovém tisku.

 

Mnohé z vystěhovalců nevyháněly z domova jen důvody sociální. Někteří z nich se snažili vyhnout dlouholeté službě v rakouské a později rakousko-uherské armádě, jiní dokonce museli opustit vlast z důvodů politických, zvláště po revolučním roce 1848. Jistě se však mezi nimi našli i mnozí dobrodruzi, kteří se pustili nazdařbůh do světa, bez rodiny, bez závazků, často s velmi nejasným cílem. Někteří po několikaletých toulkách Evropou zakotvili v Americe. A mnohokrát se jim přihodilo, že sice „rozpraveli francouski a nemecki a ruski“, ale s mateřštinou už byli dosti na štíru.

 

Opravdu nepředstavitelně dalekou se musela tehdy zdát pouť přes půl Evropy a celý oceán lidem, z nichž mnozí ve svém dřívějším životě nedošli dál než do sousedního městečka na trh. A jiní, zvláště ti dříve narození, nikdy nevytáhli paty za hranice panství, v němž ležela jejich vesnice. Dnes už těžko chápeme, že svět se dokázal vtěsnat mezi dva hraniční kameny a o jediné návštěvě Prahy se vyprávělo ještě vnukům. V Praze obvykle cesta začínala, odtud povozem, později vlakem pokračovala do některého z německých přístavů, zvláště Hamburku nebo Brém.

 

Cestovalo se obvykle na plachetnici, protože na lodní lístek na paroloď se ne vždy dostávalo peněz. Cesta trvala dlouho a byla nesmírně namáhavá a únavná. Zvláště, když šlo třeba o lodě, které vozily do Ameriky vystěhovalce a zpět do Evropy dobytek. A tak není jistě přehnané tvrzení, že podmínky přepravy vystěhovalců se příliš nelišily od podmínek, za nichž byli z Afriky dováženi černošští otroci. A rozbouřené moře dokázalo jaksepatří vyděsit naše suchozemce, zvláště, když se nezřídka stávali svědky tragických ztroskotání lodí.

 

Už v průběhu cesty se objevily první trampoty. Začínaly obvykle tím, že většina vystěhovalců neznala německy, natož pak anglicky, a dostávala se tak do nepříjemných a mnohdy nebezpečných situací ještě na evropské půdě, v Německu či Anglii.

 

Každá cesta má však svůj konec a cíl se přece jen objevil, v podobě některého z amerických přístavů. Byli i takoví, a nebylo jich málo, jejichž cesta neskončila v prvním přístavním městě. Nezaměstnanost je nutila k strastiplnému putování po celém kontinentě. K putování o to těžšímu a složitějšímu, že se většinou, pokud náhodou nenarazili na krajana, nedokázali vůbec v neznámém prostředí orientovat.

 

Sotva se však usadili, už psali domů. A najednou líčili svůj nový život tak barvitě a lákavě, že se našli další, kteří je brzy následovali. Působily nejen dopisy, nemalou úlohu sehráli i agenti vystěhovaleckých a plavebních společností.

 

Míra utrpení a těžkostí přece jen někdy přesáhla mez, a pak se objevily i dopisy nemilosrdně odhalující nelidské podmínky, v nichž mnozí cestovali za vidinou lepšího života. I dnes, přes hradbu času, jež nás od nich dělí, zaznívají jako zoufalé výkřiky o pomoc.

 

Tu a tam se objeví i básnická jiskra, zvláště v těch případech, kdy vyprávění bylo určeno ke zveřejnění, ale i z takových řádků nakonec většinou čiší zklamání a hluboké rozčarování.

 

 

Eva Střížovská

 

Pokračování 15.2.2016

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012