Charlotte Garrigue-Masaryková

Jana Volfová, historička 2 2016 Dějiny česky

 

Do nového roku dovolte slovo úvodem.

 

V roce 1844 poznamenala Božena Němcová: „Víte, že muž byť sebe slavný byl, nesvede tolik, co rozumná žena.“ Ač od té doby, kdy tato pozoruhodná spisovatelka pronesla výše uvedená slova, uplynulo víc než 150 let, tak mi připadají věčná. Proběhla emancipace, ženy získaly nezávislost, byla potvrzena jejich rovnoprávnost s muži, ale vše je stále spíše líbivým gestem než realitou. Rozhlédneme-li se v současnosti po veřejném životě v naší dnes svobodné zemi, stále najdeme na významných místech spíše muže. Historická paměť nás sice odlišuje od ostatních živočichů, ale k ženám v této po staletí patriarchální společnosti je stále dosti nemilosrdná. Proto vás ráda seznámím s osudy významných žen naší minulosti.

První z nich je osobnost Charlotty Garrigue-Masarykové. Je dosti smutné, že není uváděna téměř v žádné encyklopedii našich dějin ani historických slovnících.

 

CHARLOTTE GARRIGUE-MASARYKOVÁ

*1850    +1923

Manželka prvního československého prezidenta. Narodila se v Brooklynu v roce 1850 jako třetí z jedenácti dětí Rudolfa a Charlotty Garriguových. Po otci pocházela z rodiny francouzských hugenotů, kteří museli v 17. století opustit pro víru zemi. Charlotta se chtěla stát klavíristkou, ale částečně jí zchromla ruka, takže od svého úmyslu musela upustit, ale dále se intenzivně hudbou zabývala. To ji přivedlo dvakrát do Lipska. Když tam přijela podruhé, ubytovala se v penzionu paní Göringové. V téže době tam bydlel i stejně starý Tomáš Masaryk. Charlottina osobnost ho zaujala. Při společném čtení knihy Poddanství žen se lépe poznali. Masarykovi bylo velmi rychle jasné, že v ní našel ženu svého života. Tehdy byla Charlotta svými zájmy, vážností, kultivovaností a vzděláním mezi ženami neobyčejným zjevem. Po určitém Charlottině váhání se oba mladí lidé už měsíc po jejím příjezdu do Lipska v roce 1877 zasnoubili a o rok později v Brooklynu uzavřeli sňatek. Pro oba bylo manželství nedotknutelným svazkem.

Začátky jejich společného života nebyly snadné. Masarykův příjem jim nestačil, byli odkázáni na finanční pomoc Charlottina otce i výpůjčky od přátel. Teprve když v roce 1882 byl Masaryk povolán na univerzitu do Prahy, situace rodiny se zlepšila. Charlotta Garrigue-Masaryková rychle splynula s pražským prostředím, naučila se i dobře česky a začala i pronikat do české kultury a dějin. Zvláště si oblíbila hudbu Bedřicha Smetany, napsala o ní několik studií. Hluboce ji zajímaly také otázky sociální. Vyhraněný názor měla na emancipaci žen, ten nezůstal bez vlivu na jejího manžela. Chodila do Náprstkova Amerického klubu dam, účastnila se práce Ústředního spolku českých žen, v roce 1905 se stala členkou sociální demokracie, což tehdy bylo pro ženu a zvláště ženu univerzitního profesora, velmi neobvyklé. I tady se podílela především na politické práci mezi dělnickými, chudšími ženami. Masarykova domácnost byla otevřena každému, kdo měl co říci nebo potřeboval pomoc. Každou neděli odpoledne se u nich scházela společnost přátel a studentů k debatám o společenských, morálních a filozofických otázkách. Jejím duchem byl Masaryk, duší jeho žena. Měli spolu pět dětí. Po vypuknutí první světové války a Masarykově odchodu do zahraničí nastaly pro Charlottu velmi těžké časy. Domovní prohlídky, výslechy, smrt milovaného syna Herberta, starost o muže, jehož nepřítomnost citově postrádala a o jeho činnosti nechtěla nic vědět, aby nemusela lhát. Nakonec zavření jejich dcery Alice a pravděpodobně i následky laktační psychózy, srdeční slabost a deprese vyčerpaly její síly. Na jaře roku 1918 se nervově zhroutila, musela být odvezena do sanatoria ve Veleslavíně. Tam se po Masarykově triumfálním uvítání v Praze setkala se svým mužem. Poslední léta svého života tato neobyčejná žena strávila střídavě v sanatoriu a na Hradě. Zemřela 13. května 1923 v Lánech.

 

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012