Lístkový keř

Vladimír Stibor 1 2016 Kultura česky

 

Za jedinou volavku popelavou,

hnízdící v sítích toho,

který neklečí,

nevzdává se,

a přesto nezná slitování s námi

hříšnými až běda,

za jedinou volavkou popelavou,

skočil bych do vody

ledovější než pod Orlickou přehradou

a neptal se,

kdy se vynoří břeh.

Možná mě unese proud

tvých myšlenek.

Možná vsadím si na osud

letících mračen

 

II

Ti,

co nabízejí království za koně

a za koně celý majlant

a navrch vybavení kovářské výhně,

tak k těm bych šel do služby docela rád.

Stejně krásně by se umývaly okna

i dlažba v domě mrtvých, v domě živých.

Hned vedle přes ulici.

 

III

Poté jsem slyšel egyptské lodě,

vítr, patřící jen vlnám

mezi zátokami palem

písečných bouří

a milenek,

jejichž vůně se vrací

z nubijských pouští.

Vždycky jsem před nimi poklekl,

rozhrnul jim šaty

a líbal je tak dlouho,

než usnuly únavou.

 

IV

Ráno bylo ještě oslnivější,

mohl jsem se vrátit

sázet nebeskou rýži,

papyrus leda vhodný

na psání básní a ortelů.

Jsem jako smrtka,

řekl mi přítel z krámků s barvami,

beru vše,

kobaltovou modř

i rezaté stíny ze hřbetů

cunkovských vrchů.

Nejvyšší se jmenuje

Javorová skála

a v jejím přítmí

se shlukují andělé,

když je čeká výměna křídel,

hasnoucí svatozáře.

 

V

Uznávám,

že bez výstupu mezi tvé sloupové sály,

stehna bohyní

a kostkované košile husopasek,

jež ještě za našeho mládí

chránily své budoucí příběhy před zmoknutím,

bych nebyl ničím,

kdybych tu cestu,

co stáčí do křišťálových karaf,

nechal vyčpít

a odnést povětřím,

měnícím se v meluzínu

a závěje sněhu,

v nichž perelíny doručovatel

jsou růžové, fialové,

promrzlé na kost.

 

VI

Někdy mě přitiskne ke zdi

herbář vzpomínek;

vypadávají z něj semena ambrosie,

dopisy ohořelé z vnějších stran,

ale uprostřed jasné a bílé

jako oslovení: Jsi hvězda mého života,

podruhé už budu mlčet.

Možná si vzpomeneš,

jak i dravci během volného pádu

křižují slova,

ale ještě silněji křičí o pomoc.

 

VII

Ve tři hodiny nad ránem

stalo se několik věcí:

Zmizel mi přítel,

který na pramici Kampy

vozíval stejné jeptišky jako já

a říkal,

že pod svými hábity

mají ukryté prsteny z pouti,

a přijde-li za tebou kdokoliv hladový,

musí být pro tebe ctí

dát do trouby rozpéci ztvrdlé housky

i chléb,

okoralý loňským příkořím.

Stejně i nosiči beznohých

se vezou jen chvíli.

A také se stalo,

že jsem cítil,

jak mi jdeš v ústrety,

a nestydíš se mi podat ruku;

ta má je od bláta

i od krve.

V lístkovém keři u cesty

jsem našel hrst ocúnů.

 

Ilustrace Alena Stiborová