Týdeník rozhlas – stálice v naší rodině

Předplatné Týdeníku rozhlas měli mí prarodiče, nyní rodiče a časem ho budu mít jistě i já, protože život bez něj si nedovedu představit.

Nevím, jak bych ho měla co nejlépe vychválit, vždy ho přečtu od začátku až do konce, každé písmenko, a z ohlasů čtenářů vyplývá, že nejsem sama.

Trocha historie

Týdeník Rozhlas je periodikum obsahující program vysílání stanic Českého (dříve Československého) rozhlasu. Jeho první číslo vyšlo v září roku 1923, tři měsíce po zahájení pravidelného rozhlasového vysílání na území Československa (18. května 1923). Tehdy se Předplatné Týdeníku jmenoval „Radio-journal“ (dle jiných zdrojů „Radio-Journal“) a vycházel jako měsíčník. Za dva roky se jeho periodicita zvýšila na týdeník. S jedinou přestávkou během druhé světové války (v letech 1941 až 1945) vychází nepřetržitě až dodnes (2016). Od roku 1990 je jeho vydavatelem Český rozhlas, jenž periodikum vydává pod svou dceřinou společností Radioservis. Od 12. října 1998 mají jeho vydání barevnou obálku a v roce 2006 se změnilo logo Týdeníku. Od 1. října 2007 se změnila jeho podoba z novinového papíru na celobarevný magazín ve formátu A4 tištěný na lesklém papíře.

Týdeník pravidelně vyhlašuje anketu Neviditelný herec hledající nejoblíbenější rozhlasové herce a herečky.

Z čísla 2/2016 vybírám všem k zamyšlení článek Petra Koudelky.

Petr Koudelka je publicista a novinář, televizní scenárista, autor několika knížek fejetonů (Co se do hlavy vejde - 1991, Co dosud ženám nikdo neřekl - 1994, Proč je to horší, když je to lepší - 2005). Absolvent filozofické fakulty UK byl redaktorem Mladé fronty, Mladého světa, autorem řady audiovizuálních projektů, režisérem publicistických dokumentů. Dnes je externím dramaturgem v České televizi. Dále vydal román Peříčka, peříčka - 1992, bibliofilie Aeroplány nad Brescií - 1996, Golemův návrat - 1997, knížku novel Pražské halucinace - 2003, básnickou poemu Helena Trojská - 2005.

Co na to říkají zvířata

Už zase vidím v novinách titulek: EVROPA PÁCHÁ SEBEVRAŽDU. Nebo POLITICI NEMAJÍ ZDRAVÝ ROZUM. Se světem to nevypadá dobře. Do našich problémů jsme zatáhli i tvory, kteří tu s námi žijí tisíce let, sdílejí s námi civilizaci. Psy, kočky, krávy nebo slepice. Často mě proto napadá: Co na to říkají zvířata?

Mám dojem, že reagují dvojím způsobem. Jedna se rozhodla před námi utíkat. Jako ti býci, kteří nedávno uprchli svému majiteli a celý týden je hasiči a policisté sháněli po lesích. Druhý způsob je rafinovanější. Sledovali jste, jak pokojně se nechali divocí zubři vysadit do bývalého vojenského prostoru kolem Milovic? Žije tam s nimi už spousta divokých koní a také pratuři, původní obyvatelé světa. Lidé je přivítali a dali jim k dispozici stovky hektarů. Zubři a pratuři se chovají klidně, jsou umírnění a tváří se, že by se chtěli asimilovat. Ve skutečnosti čekají, až jich bude ještě víc a rozšíří svá práva a nároky na veškeré okolní území. Vytlačí možná lidi z jejich domů a vesnic a celá země bude jedna velká pastvina.

Zvířata mají stejně jako lidé své plány. Chtějí v klidu žít, mít dost potravy, trávy, sena, zrní a vody. Dobře se najíst. Nepotřebují peníze, stačí jim volný prostor, místo k životu. Jenže toho se jim nedostává.  Lidé mezi sebou válčí a to zvířata ruší. Proč je na světě tolik válek? říkají si zvířata. Nám to vadí!

Jsou ještě místa, kde se uplatňuje třetí způsob řešení problémů lidí a zvířat. Uprostřed džungle, na stále menších a menších ostrůvcích harmonie, sdílejí spolu lidé a zvířata vyrovnanou existenci. Život je zde primitivní, ale snesitelný. Je to pokus o alternativní přežití. Bohužel, neperspektivní. Stále blíž a blíž se ozývají sekery, které tuto poslední možnost znemožní.

Jednou, v nedávné minulosti – vyprávějí si zvířata – vzal jeden člověk (byl to filozof Nietzshe jak víme) lidem co měli nejcennější. Boha. Řekl jim: Bůh je mrtev.

Také my jsme měli svůj idol, říkají si zvířata. Byl to člověk. A des víme: Člověk je mrtev.

Delší dobu pozoruji, že se zvířata chovají tak, jako by člověk nebyl. To jen my si hloupě namlouváme, že se nám přizpůsobila, že jsme se sblížili, když přicházejí tak blízko k našim obydlím. Ptáci se prý naučili i troubit jako auta, protože rádi vysedávají na keřích kolem dálnic. Straky, které byly dříve docela plaché, potkávám každé ráno na chodníku před domem. Už mě ani nepozorují, neobcházejí mě opatrně, jsem pro ně vzduch. Srnky a jeleni, divoká prasata zabírají postupně další a další prostor. Obklíčili už celé vesnice, seberou celou úrodu a vydají se i na jiné loupežné výpravy.

To, co si říkají zvířata, není nijak povzbudivé. Slyším čím dál víc v jejich hlasech podivné tóny, které nevěstí nic dobrého. Je mezi nimi ovšem pár takových, kteří si myslí, že se bez člověka neobejdou. Třeba slepice.

Vcelku se však zvířata připravují na převzetí planety. Možná pak ještě pár století nechají lidi pobývat vedle sebe, budou si vyprávět, jak je to užitečné, když se dva zcela odlišné druhy, jako jsou zvířata a lidé, vzájemně obohacují. Vytvoří si historii pozvířečtění a ochočení lidí, které budou říkat multizvířecismus. Nakonec se ukáže, že jsou to jen plané řeči a lidi že jsou k ničemu.

A tak si zvířata vymyslí bajky o lidech, o jejich vlastnostech, dovednostech a schopnostech, a budou ráda, že už to mají všechno za sebou. Jako ti psi v jednom příběhu, který se jmenoval Když ještě žili lidé. Tak zmizí lidský svět bank a otrocké práce, lidské nadřazenosti a zpupnosti, válčení a zabíjení. Už je to vlastně pryč. Možná jsme si měli víc všímat, co tomu říkají zvířata.

Lada Topinková

Zdroj: česká wikipedie a Týdeník rozhlas č. 2/2016