Báječné cestování

Rozhovor s RNDr. Milenou Blažkovou, nezávislou publicistkou, která skromně nechce být nazývána cestovatelkou, ač projezdila všechny kontinenty. Podle jejího názoru patří označení cestovatel tomu, kdo v cizích zemích pobývá měsíce nebo roky. I ona dříve trávila na cestách delší čas -- na expedicích ve východní Africe necelý rok, v USA a Kanadě s přestávkami téměř dva roky, mnoho měsíců v Číně -- v současnosti však své výjezdy kvůli profesi zkrátila. Ostatně, kam se vypravila, víme z řady reportáží, uveřejňovaných zejména ve známém časopise 100 + 1 zahraniční zajímavost. Kromě toho se dělí o své poznatky se čtenáři i v poutavém cestopise Setkání s Čínou, veřejnost ji zná i z přednášek a výstav. Její dlouholetá působnost ve Svazu ochránců přírody a jde ruku v ruce s ochranou a úctou k památkám architektonickým, uměleckým, technickým aj. Všechny tyto aktivity RNDr. Mileny Blažkové vyústily v dlouhodobý projekt Poznej světové dědictví UNESCO, kterému se již několik let intenzívně věnuje.

Mohla byste čtenářům říci alespoň ve zkratce, jaké nejzajímavější cesty jste podnikla? Vím, že jich bylo velké množství, ale zkuste vybrat alespoň namátkou některou, co vás třeba později nějak ovlivnila?

Myslím, že každá cesta je zajímavá, dokážete-li se dívat kolem sebe a jste vnímavý. Přináší nová poznání, nová setkání, nové přátele. Pro mě je cestování naprosto nedílnou součástí života. Procestovala jsem kromě Antarktidy všechny kontinenty a jen s obtížemi bych vybírala nějaké nej... Každá část světa mě něčím oslovila:

Evropa nepřeberným množstvím kulturních památek, starou historií, bohatými lidovými tradicemi, Asie mi dovolila nahlédnout do světa jiných hodnot, skromnosti, pokory. Jsem šťastná, že jsem mohla nějaký čas pobývat například v Indonésii nebo v Číně. Ostatně pokusila jsem se o své zážitky podělit v knize Setkání s Čínou.V Jižní Americe, hlavně v Peru a v Bolívii, na mě zanechaly silný dojem úžasné stavby ztracených civilizací v Machu Picchu nebo záhadné kresby nad planinou Nasca. Severní Amerika zapůsobila svými kontrasty; na jedné straně supermoderní mrakodrapová města, na druhé obrovské plochy neporušené přírody národních parků na západě Spojených států, na Aljašce nebo v Kanadě. Stejně silně se vryla pod kůži australská příroda, její původní obyvatelé -- aboriginci se svými skalními malbami.

Nakonec jsem si ponechala Afriku, tedy východní Afriku, ke které mám zvláštní vztah. Snad proto, že první moje velká cesta -- tím myslím alespoň několikaměsíční -- vedla právě sem. Na Serengetské pláně, do kráteru Ngorongoro, k jezeru Manyara i Naivasha, nebo k jezeru Turkana poblíž súdánských hranic, ale i do Ugandy do pohoří Virunga za horskými gorilami, k Murchinsonovým vodopádům na Nilu za krokodýly a hrochy. V polovině 70. let jsem se sem dostala jako členka přírodovědecké expedice Virunga. Tehdy bylo ve východní Africe ještě mnoho zvěře. Myslím se, že tahle cesta ještě prohloubila můj vztah k přírodě a její ochraně.

Při svých cestách jste nutně musela narazit i na Čechy, ať již v roli turistů po exotických zemích nebo v roli domácích, dávno usazených obyvatel. Vždyť svět je dnes tak malý... Kde Vás Češi nejvíc překvapili a čím?

Je vždy příjemné potkat v cizině krajana, jsou většinou téměř všude a pomohou, to je alespoň moje zkušenost. Vzpomínám si na jedno zajímavé setkání v Austrálii, v městě proslulém těžbou opálů, v Coober Pedy. Měli jsme za sebou únavnou cestu pustinou ve vedru, město samotné žádnou velkou úlevu nepřineslo, cítili jsme se ztraceni. V takovém rozpoložení jsme poznali český pár Mílu a Pepu Kovačíkovi a pak ještě další Čechy, kteří do nehostinného místa přišli před více než třiceti lety. Jejich očima a prostřednictvím jejich osudů jsme Coober Pedy poznali tak, jak bychom sami nikdy nedokázali. Namáhavá těžba opálů, posedlost lidí těmito mimořádně krásnými kameny i odvrácená a příjemnější část života v pustině, se pak jevily v úplně jiném světle. Ale to by bylo na delší povídání.

Jaké jiné setkání, ať už s kýmkoli, ve Vás zanechalo něco nezapomenutelného?

Pro odpověď se musím ještě jednou vrátit do východní Afriky. K výstupu na nejvyšší horu Afriky Kilimandžaro, jsme se připravovali v malém hotýlku Marangu, který vlastnila od konce 19. století česká rodina Lanyova. Moc česky se tu sice už nemluvilo, ale český duch se zde usadil natrvalo. Paní Erika Lanyová si zavzpomínala na svůj první výstup na Kilimandžaro s legendární cestovatelskou dvojicí Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem. Byla první ženou, která vůbec kdy na vrchol nejvyšší africké hory vystoupila.

Jste vlastně povoláním geofrafka. Ve svých článcích a knihách však objímáte procestovanou oblast nebo zemi komplexně, včetně historie, fauny a flóry, ale především si všímáte i života tamějších obyvatel. Z čeho čerpáte a kde si ověřujete ta kvanta fakt? Musí to být docela náročná práce, takový cestující geograf -- novinář...?

Absolvovala jsem Přírodovědeckou fakultu UK ještě v době, kdy nebyla tak úzká specializace. Museli jsme skládat zkoušky z botaniky, zoologie, chemie, geologie a dalších příbuzných oborů, zkrátka získali jsme pořádný "grunt" pro jakoukoliv další práci. Celý život mi to ohromně pomáhá a s vděkem na své profesory vzpomínám.

V čem vlastně vidíte smysl svého cestování? Myslím, že ne jen v pouhém zprostředkování zážitků a poznatků cestovatele těm, kteří popisovanou zemi ještě nenavštívili nebo vědí, že ji nejspíše nikdy nenavštíví?

Samozřejmě psaní, tedy publikování z cest, by se nemělo omezovat jen na pouhé zprostředkování zážitků a o to se snažím. Na cestách se vždy hodně naučím, srovnávám a své poznatky se snažím předat dál. Přitom se držím docela jednoduchého a prostého hesla vlastního každému ochránci přírody: "Poznej a chraň", které se snažím prosazovat. Čím více budou lidé vědět o věcech a jevech kolem sebe, ať už přírodních, architektonických nebo jiných, tím více si jich budou vážit i chránit je. Nakolik se mi záměr daří, nechám na posouzení jiným.

Tím se dostáváme k Vaší nedávné práci nad knihou, která vyšla v nakladatelství Albatros před Vánoci 2002 pod názvem "11 pokladů Čech a Moravy" a jen se po ní zaprášilo...

Ano, kniha je věnována největším skvostům naší republiky. Místům, která jsou díky své jedinečnosti zapsána na prestižním Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Je zajímavé, že jsem se k práci na této knize dostala oklikou přes "svět" -- vždy, když jsem navštívila nějaké výjimečné místo na světě, srovnávala jsem s tím, co máme doma. A byla jsem hrdá, že taková malá zemička má na svém kontě celkem jedenáct mimořádně hodnotných objektů, těšících se ochraně celosvětové. Když si představíme, že na celém světě je takových objektů na Seznamu světového dědictví UNESCO 740 a nám z toho patří 11, je to úctyhodný počet a zároveň ocenění našeho přístupu k odkazu minulosti. ( Poznámka red.: Jedním z nich je sloup Nejsvětější trojice v Olomouci, které se věnujeme v tomto čísle Českého dialogu.)

Budete na tuto práci nějak dále navazovat? Když ano, tak proč?

Hrozně ráda bych pokračovala dalšími díly -- o Slovensku, našich nejbližších sousedech Rakousku, Maďarsku, Polsku a postupně dalších. Zmíněná knížka 11 pokladů Čech a Moravy, určená hlavně mladým čtenářům, je součástí projektu Poznej světové dědictví UNESCO, na kterém pracuji s několika kolegy z volného sdružení MEDIA IN již několik let. Do jaké míry se nám podaří získat finance na jeho realizaci, se pozná.

Máte nějaké speciální sdělení ohledně našich památek, které by, viděno z Vašeho pohledu, mělo směřovat k našim čtenářům?

V současné době probíhá po České republice naše (MEDIA IN) putovní výstava, rovněž součást projektu Poznej světové dědictví UNESCO. Představuje uceleně všechny české a moravské památky ze Seznamu UNESCO a navíc i malou kolekci vybraných chráněných objektů ze světa.Vedle egyptských pyramid, čínské zdi, jordánské Petry nebo rakouského Salcburku si jistě lidé ještě více uvědomí, jaké poklady se u nás skrývají.

Co říci na závěr? Snad to, že cestování a psaní od sebe nikterak neodděluji. Zapadají do sebe, vzájemně se nevylučují a já v nich nacházím potřebný klid a harmonické souznění se světem, který mám ráda. Zkrátka cestování je báječné.

Je možné, že na osobní setkání s RNDr. Milenou Blažkovou se budeme moci těšit při některé z dalších besed Hovory bez hranic, které MČK a Český dialog pořádají v Městské knihovně v Praze. O přesném datu vás budeme informovat.