Vzpomínka na Borise Rösnera

Potkáte-li v životě člověka, který se stane vaším skutečným kamarádem, provází vás už zbytek života. Někdo skutečně, někdo – bohužel, protože odešel, alespoň ve vzpomínkách.

Ta moje dnešní je na Borise Rösnera, předního českého herce, jehož odchod do hereckého nebe bude mít letos číslovku nespravedlivých deseti let.

Navíc by tento pozoruhodný Vodnář, člen činohry Národního divadla, narozený 25. 1. 2016 měl teprve pětašedesát.

Kdo měl to štěstí, poznat ho alespoň maličko, zjistil, že má proti sobě parťáka nejen na jevišti, ale i v civilu, puntičkáře i bohéma v jedné osobě, člověka, který ví, co chce, ale neobtěžuje tím okolí, nelikviduje ty, co mu stojí v cestě. Uměl si sjednat respekt už samotným vzezřením, a kdo ho viděl na jevišti, bylo mu jasné, že má co do činění s Panem hercem.

Boris měl, stejně jako všichni jeho kolegové vysněné role, odehrál množství i těch krásných, které se ze snu staly reálnými. Byl dokonalým Salierim v Amadeovi, aby si stejnou postavu nadaboval ve Formanově filmu, právě takovým Indiánem v Přeletu nad kukaččím hnízdem, Leonardem v Krvavé svatbě… v divadle ABC, nebo dvořanem v Lucerně, Kleantem v Tartuffovi, Mefistem ve Faustovi, či Harpagonem v Lakomci na scéně Národního divadla.

Zahrál si Cyrana v Divadle pod Palmovkou, protože v Národním ho dostal jeho kolega, vrátil se jako host do divadla ABC, které pro něj dalo na repertoár Fredericka. Roli, kterou miloval a tvrdil, že byla napsaná pro něj a o něm, kdyby žil před „pár“ desítkami let v Paříži. Tady po každém představení poprvé publikum děkovalo Borisovi potleskem vestoje, třebaže to ještě v tu dobu v divadle nebylo zvykem.

Filmoví diváci si při vyslovení jeho jména okamžitě vybaví Černé barony a pohádku V erbu lvice. Ti televizní Stříbrnou paruku, Miláčka, Opožděnou vraždu, Milence lady Chatterleyové, Hodinu tance a lásky…

Jeho studenti herectví na DAMU ho doslova milovali a dodnes si většina z nich při žádné možné příležitosti nezapomene na něj vzpomenout.

Vím i pár „drbů“, protože dodnes mě jeho dvě milované holky – manželka Alice a dcera Gábina, berou jako svou kamarádku. Boris uměl vařit, šít, psal básničky, ale nesmím žádnou nikdy zveřejnit (slib plním), což je škoda. Byl po čertech manuálně zručný, uklidňoval se jízdou autem, třebaže pro zdravého člověka je jedno oko na normální život velký problém. Hrál bezvadně na piáno, zpíval, když měl náladu, byl skvělý společník, vedle toho hrubián nevětšího kalibru, něha sama. Patřil ke generaci, která si považovala za čest, být členem naší první scény, divadlem žil, stálo v jeho životě na prvním místě, hned vedle rodiny.

Protože jste „na počítači“, schválně – zadejte do vyhledávače jeho jméno. Budete žasnout nad množstvím titulů, které se bez jeho jména neobešly.

Miroslava Besserová