Já ráda - ty rád ... Semafor

Šla jsem tam (do Dejvic) s ostychem. Jako studentka jsem stávala fronty na lístky do Semaforu ještě v pasáži Alfa. Jojo... Taky vím, jak vypadalo vystavené parte Jiřího Šlitra a že jsem ho obrečela. Před lety jsem v Karlínském divadle dělala rozhovor s Jiřím Suchým a to už měl strach, co se Semaforem bude. Teď sídlí v krásných prostorách na hlavní dejvické třídě a bylo plno. V obyčejné zimní úterý, kdy na ulicích byl sníh a od metra jsme klouzali. Viděla jsem hru Mizina číhá.

Jiří Suchý ji napsal v době, kdy už bylo divadlo před zavřením. Divácký zájem byl velký, ale peníze na provoz malé... Měla to být hra na rozloučenou, kdy Mizina (Jitka Molavcová) zničí všechno, co potká. Naštěstí se to ve hře ani ve skutečnosti nestalo. Lidé v hledišti se smějí situacím, které ani v jiných společenských skupinách (a situacích) moc ke smíchu nejsou.

Bavila jsem se královsky. Jiří Suchý je už starý pán, který dřívější tanečky na jevišti nahradil ostýchavým cupitáním. Barva hlasu zůstala, ironie je dál jediným nástrojem obrany proti nebezpečí. Jitka Molavcová je hvězda, o kterou by se měla prát i ta největší divadla. O přestávce jsem se dívala, kdo jsou diváci. Čekala jsem svou generaci, která si přišla zavzpomínat. Omyl!! Žádné řeči o tom, jak před čtyřiceti lety to bylo lepší, všechno bylo lepší a ještě k tomu to počasí...

O přestávce jsme s Evou Střížovskou vychutnávaly sklenku bílého a vedle nás cucala brčkem dietní limču těhotná mladinká paní a báječně se bavila. Začala jsem se rozhlížet: diváků ve věku mých dcer byla asi třetina. Byla jsem ráda: dali přednost divadlu před přiblblými televizními filmy a ještě horšími počítačovými hrami.

Vím, že zájemci o divadlo a koncerty jsou určitým způsobem zvláštní společenská skupina. Ale ta není malá! Proto jsem moc vděčná Praze 6, že Semafor žije dál. Vždycky tam bude plno - stejně jako ve velkých i malých pražských divadlech a na koncertech.

x x x

Nemohu odolat, abych nepřidala pár řádek.

Viděla jsem většinu semaforských her, znala i osobně některé zpěváky a herce. Bylo to v době totality, kdy kultura byla řízeně potlačována. Semafor se objevil v roce 1959 a byla to pecka! Závan tvůrčí svobody.

Vystála jsem jako patnáctiletá frontu na lístky, a to i pro svou třináctiletou sestru. Moc jsme se těšily. Ale když jsme do divadla přišly a já hledala vstupenky, zjistila jsem, že jsem je zapomněla doma. Zoufale jsme obě plakaly a přemlouvaly uvaděčku, aby nás vpustila dovnitř. Podařilo se, zželelo se jí dvou puberťaček. A pak jsme viděly Člověka z půdy. Waldemar Matuška, Pavlína Filipovská, Jiří Suchý, Miroslav Horníček, František Filipovský, sestry Poslušné.

Ach, to byla slast!

-ES-

Obrázek paní pokladní od pana Englicha z té začáteční doby jsem dala schválně, protože slavné umělce zná každý, ale paní pokladní...?