Cesty Marka Milanoviče X.

Pokračování rozhovoru se slovesným dramaturgem Českého rozhlasu – Dvojka.

Po téhle vaší životní etapě nastalo co?

Nesčetné komplikace a překážky, které se kolem mne rojily, čím dále více oživovaly mou touhu po Praze. Zdálo se mi to jako jediné možné řešení, jak dostudovat školu. Však v očích rodiny to bylo nepředstavitelné. Odejít do Prahy pro ně znamenalo, že mě navždy ztrácí, že jediný mužský potomek nebude pod kontrolou, což bylo nemyslitelné.

Jejich patriarchální přesvědčení, že rodina musí být pohromadě, neznalo žádnou jinou alternativu. Když o tom teď přemýšlím, uvědomil jsem si, že kořeny tohoto rigidního uvažování sahají vlastně až na začátek 20. století, kdy dědův otec opustil rodinu a odjel za prací a penězi do Ameriky. Pracoval jako horník někde v Montaně, ale vrátil se chudší, než byl před tím, jelikož veškeré úspory prošustroval v kartách.

Byla to velká ostuda rodu, žijícím v přísném prostředí, která se nevlídně podepsala na duších všech jejích členů. Vyvolalo to trvalou, nepřekonatelnou averzi a nedůvěřivost vůči všemu cizímu. Hlavně ji však přenášeli i na vlastní děti.

Proč si pak otec paradoxně vzal za ženu cizinku? Jediný důvod byla jeho dost cynická kalkulace. Nesnesl, aby se jeho sestra vdala jako první. Navíc na něj prarodiče tlačili přáním o potomka. Stáli o něj tolik, až mu naslibovali, že si může žít po svém mládeneckém životě, a že se oni o výchovu a všechno ostatní postarají. Jediná možnost, jak nakrmit vlka a aby koza zůstala cela, bylo vzít si cizinku za ženu. Tu by po narození potomka jednoduše vyhodil z domu a sám by si uchoval zaslíbenou svobodu. Tím, že manželka měla být cizinka, zaručilo by, aby byla daleko od rodiny a ochrany. Nebylo by tudíž pro ně nebezpečí skandálu. Ostuda, která by případně vznikla, by se snadno ututlala. Však není v okolí nikdo, kdo by do věci mohl šťourat a navíc všechno nepříjemné by odešlo s mámou někam daleko za hranice. První příležitost k naplnění plánu se ukázala v mých devíti měsících, když mámina sestra přijela do Budvy na návštěvu. Svou povahou temperamentní a uvolněného smýšlení se záhy stala předmětem roztržky. Z banální situace, když chtěla z hosty, které jsme ubytovávali odejít na pláž, vypukla hádka. Pro lokální standardy bylo nepřestavitelné, aby svobodná holka jen tak odešla s cizími chlapy na pláž. Otec nabuzený starými hned si pozval mámu a nařídil jí, aby sestru vyhodila z domu a zakázala jí tam jezdit. Přesto, že v zuřivé diskuze lítaly hrnce, hrníčky, talíři a talířky, máma jeho ultimativní požadavek odmítla s tím, že jestli má odjet její sestra, že odjede taky. Mezitím do Budvy přijel i děda a sotva, co vyšel z vlaku, už všichni tři zase nasedali na další a odjeli do Bělehradu. Obrat nastal až tam, jelikož na ambasádě požadovali po mámě výjezdní doložku, kterou v rychlosti zapomněla. Tam se ji zároveň zeptali, kde má dítě. Po vysvětlení situace, ambasáda poslala policii k nám domu a ta celý konflikt urovnala. Máma se vrátila do Budvy, její sestra však tam už nikdy nepřijela. Po incidentu u mámy zůstala trvalá pachuť a u členu domácností otevřená netrpělivost vůči ni. Hned potom se pod nátlakem musela vzdát českého občanství, aby se ujistili, že mě jednoho dne neodvede s sebou. Zřekla se ho, ale nikoho nenapadlo to, co může napadnout jenom prozřetelnost. Já jsem po ní zdědil právo na české občanství, jelikož za mého narození ještě pořád byla Češka. Na to se přišlo až po mnoha letech a to přesně tehdy, když jsem to nejvíce potřeboval.

Zdá se až neuvěřitelné, jak se může vyvíjet osud lidí, kteří se milovali, mají spolu dítě, ale jsou každý jiné povahy. Škoda, že se některé její rysy začaly projevovat u vašeho táty až později. Co bylo dál…?

Po celou dobu studia ve mně chuť k Praze v tichosti a utajení doutnala jako, když chytne jehličí v lese. Jednou jsem však sebral odvahu a odjel jsem jako by na přednášku do Bělehradu. Navštívil jsem ale ambasádu České republiky. S úředníci velvyslanectví jsem probral mou situaci a zjistil jsem, že administrativně neexistuje žádná překážka občanství získat. Bylo zapotřebí jen vyplnit pár formulářů, které mi hned dala do ruky a zaplatit poplatek. Formuláře jsem nechal v tašce a už jsem se o to nestaral. Byl jsem v klidu, naděje na případné stěhovaní, zase ožila. Ne však na dlouho. Po několika dnech mě telefonem zavolal otec. Měl hlas přísný jako snad nikdy předtím a jeho otázky byly mrazivé, jako bych mu otce zabil. Atmosféra připomínala klasickou scénu, když kamenný host přišel na večeři k známému prostopášníku, aby ho zatáhl do pekel. Dozvěděl se totiž, že jsem byl na velvyslanectví. Okamžitě jsem musel všechno popírat, jelikož, kdybych se byl přiznal, bylo by to moc zlé. A jak moc, dozvěděl jsem se až po pár dnech, když jsem našel chvilku samoty a promluvil telefonicky s mámou. Když se dozvěděl o mé návštěvě, jeho zuřivost propukla v plné síle, dokonce na mámu vytáhl a mával na ni pistolí. Domníval, že to všechno vyšlo z její hlavy. Když jsem ji pak za měsíc viděl, zhubla o pár kilo v následku stresů.

Tehdy jsem se od ní dozvěděl, že mě udal děda. Špehoval každý můj krok. Jakmile se mu pak zdálo něco podezřelého, hned by bil na poplach. Tenkrát mi probíral ruksak a narazil na formuláře. Nelenila a hned to poslal dál. Na nějakou dobu jsem byl zase pozastavený. Ale ne na dlouho. Zhoršující zdravotní stav prarodičů mi začal nahrávat na ruku a celá situace se octla ve slepé uličce. Po dvou letech jsem zase otevřel tuto otázku. Tentokrát jsem přímo komunikoval s otcem. Jednání probíhalo v různých podobách, nakonec sice vypadal jako zvadlá paprika, ale síla mých argumentů se nemohla zlomit. Po čtyřech letech usilovného naléhaní a neúspěšných pokusů získat české občanství, konečně jsem vyhrál. Hned ten rok jsem poprvé po čtyřech letech odjel do Prahy a navštívil maminčinou rodinu. To bylo, porve po čtyřech letech, že jsem vůbec vyšel ze země zmítané všemi možnými problémy.

První, co jsem v Praze udělal, byla návštěva Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde jsem zjistil podmínky studování. Podmínky jsem sice zjistil, ale ještě pořád jsem se nemohl odstěhovat, nemněl jsem na to ani peníze a rodina se pořád ještě zdráhala mě finančně podpořit k tomuto kroku. Opět jsem musel počkat na lepší moment, ten však přišel brzy.

Miroslava Besserová