Dopis Evě Olmerové

Milá Evinko, zdravím Vás tam nahoře, v muzikantském nebi, kde si s kolegyněmi Ellou Fitzgeraldovou, Mahalií Jacksonovou nebo Sarah Vaughanovou, Louisem Armstrongem, ale také s Vlastou Průchovou nebo Inkou Zemánkovou, jistě skvěle notujete! A teď Vám tam přibyl do party i David Bowie, tak se jistě nenudíte.

Píši Vám právě dnes, tedy 21. ledna 2016, protože kdybyste tu byla ještě s námi, oslavila byste už 82. narozeniny! A nedá mi to, abych se se čtenáři Českého dialogu nepodělil o několik vzpomínek, které na Vás mám  (stejně jako p. Eva Střížovská, Vaše velká kamarádka, která s těmi svými zážitky přispěla do krásné knihy o Vás od Jaroslava Kříženeckého).

Byla to náhoda nebo osud (jak říkal Jiří Grossmann ve slavné písni Drahý můj v podání Nadi Urbánkové), že jsem se koncem 80. let minulého století  nastěhoval do pražské ulice Pohraniční stráže v Dejvicích (dnes je tuším přejmenovaná na Generála Eliáše), a bydlel opravdu jen pár domů od toho Vašeho. Když jsem od známých zjistil, kde bydlíte, nosil jsem Vám tam - zpočátku potají - drobné dárky: tu kytičku sněženek, nějakou drobnou keramiku, obrázek atp., a položil je vždy na parapet  snad stále otevřeného okna ve Vašem bytečku v přízemí, hned vedle vchodu. Až  asi po dvou měsících jsem se osmělil a zaťukal u Vás na dveře s tím, že jsem začínající novinář a zda byste mi neposkytla rozhovor. Měl jsem velkou trému, ta ale brzy odpadla, když jste mne pozvala dál a nabídla mi výborné kafe a koláč (od maminky), a já jsem Vás na oplátku  potěšil novou LP deskou s Vaší milovanou Mahalií (netušíc ovšem, že zrovna nemáte gramofon a nemůžete si ji přehrát...). No a pak jsem k Vám chodíval častěji a častěji, a mám za ty tři, čtyři roky spousty zážitků. Mockrát jsem chodil vyvenčit Vašeho skvěle vycvičeného německého ovčáka Daga, mockrát jste mne vyslala s velkým džbánem a peněženkou (ve které nikdy nebývalo moc peněz), abych zašel do nejbližší hospůdky pro pivo i s plánkem, kde se která hospoda nachází. A když jsem do tohoto zařízení s tím džbánem vcházel do dveří, halekal na mne pan výčepní od pultu: "To bude pro paní Olmerovou, že?". Taky jsme spolu jednou malovali stěnu ve Vašem obyváku-ložnici-kuchyni (vše dohromady) a já, malíř-amatér, jsem se málem se štaflemi skymácel do kbelíku s barvou, ale Vy jste mne naštěstí pohotově zachránila. Nebo si vzpomínám, jak jsme jednou před Vánoci šli kupovat kapra, a pak jsem táhl dva pětikilové macky - jednoho pro Vás, druhého pro maminku. Nebo jak jsem Vás chtěl vytáhnout na kulturu do kina (dávali tenkrát zrovna nový film Woodyho Allena), ale pak jsme zjistili, že nemáme dost peněz na taxíka, tak z toho sešlo. Nebo jak jste mne jednou poctila svou nečekanou návštěvou v mém pronajatém bytečku, a když jsem Vám nabídl své (jediné) útulné křeslo, málem jste zasedla mé morče, které naštěstí zavčas seskočilo a pak jsme ho oba lovili někde za skříní. A jak jsem se nasmál, když jste mi vyprávěla historky o Vaší andulce Jardovi, když jednou spadl do mísy s omáčkou a pak byla omáčka nejen na stole, ale i na koberci a na stěnách. A že když Vám pak uletěla a Vy jste běhala po ulicích a vykřikovala "Vrať se, Jaroušku", tak si lidi mysleli, že Vám snad utekl nějaký chlap.

A taky si vzpomínám na mou poslední návštěvu u Vás, tehdy už v nemocnici, asi měsíc před osudným 10. srpnem 1993. Byla jste tehdy v nemocnici Na Malvazinkách (snad se nepletu), kam mě nasměrovala Vaše maminka Antonie (mimochodem výborná kuchařka!), a když jsem přišel do nemocničního pokoje, zrovna jste spala, tak jsem položil pugét růží na stolek a chtěl odejít, ale sestřička mi říkala, ať Vás klidně vzbudím, že budete ráda, že za Vámi už moc návštěv nechodí... A taky jste ráda byla! Hodila jste na sebe župan a šli jsme se projít do parku, usedli  na lavičku (byl konec června a krásně svítilo sluníčko), a vy jste mne pověřila posledním nákupem, který obsahoval tyto položky: tři láhve nealkoholického Pita, jedno balení Dobré vody (bez bublinek!) a v bandasce jsem měl přinést namíchanou točenou zmrzlinu. Moc rád jsem to pro Vás udělal - a netušil jsem, že Vás ten den vidím naposledy...

Když mi 10. srpna zazvonil telefon, ozval se na druhém konci hlas Vaší maminky a řekl tuto jedinou krátkou větu: "Mirku, Evinka už není". Rozbrečel jsem se jak malý kluk a brečel jsem snad dva dny. A přiznám se, že jsem nenašel odvahu jít na Váš pohřeb (kde prý krásně zazpívala Jitka Zelenková), jen jsem za Vás zapálil svíčku a  stále dokola jsem si pouštěl Vaše desky (měl jsem je snad všechny). Nejvíc snad tu, co jste nahrála s Michaelem Kocábem, Vítr rváč, a kde úvodní píseň začíná Vaším recitativem:

Až ti svět přestane chutnat jak zamlada,

tak zjistíš, že jdeš životem jak novým sídlištěm.

Kde jeden na druhého nemá vůbec čas,

a všichni se ti jen zoufale omlouvají.

Pak se tvá paměť ve svém stálém čekání promění ve sbor,

ve kterém je ukryto tisícileté tajemství radosti i smutku,

a začneš hledat ty věkem ztracené klíče k porozumění,

k naději i víře,

že ta tvá samota

jednoho dne

navždy

umře...

Milá Evinko, Vy jste pro nás neumřela, zůstanete v našich srdcích napořád.  Díkybohu za elpíčka, za cédéčka, za filmové dokumenty a knížky, které Vás budou navždy připomínat (snad i té mladší generaci, která o tom, že tady u nás žila a zpívala hvězda světového formátu, zatím nemá ani tušení), a - hezky si  tam nahoře, s chóry nebeských andělů (jistě je mezi nimi i nějaký jazzman), ty dnešní "narozky" užijte!

Váš věrný Funny Valentine Mirek Seifert