Karel IV., český král, římský císař

Narozen 14. května 1316 v Praze, zemřel 16. listopadu 1378 tamtéž

Po otci Janovi pocházel z rodu Lucemburských hrabat, po matce Elišce z českého královského rodu Přemyslovců. Letos od jeho narození uplyne 700 let. Patří k nejvýznamnějším panovníkům naší země. Za jeho vlády došlo k jejímu rozkvětu. České království ve středověku zaujímalo významné místo i díky bohatým nalezištím stříbra.

Narození chlapce po dvou dcerách bylo jistě pro rodiče radostné. Viděli v něm dědice trůnu, pokračovatele rodu. Při křtu dostal jméno Václav po prvním zemském světci. Královský pár vládl tehdy pouhých šest let. Země navíc byla zmítána spory o moc mezi šlechtou i městy. Manželé navíc měli rozdílné názory na vládu. Otec Jan se více zajímal o evropské problémy, Eliška měla zájem o stav své rodné země. Ještě s útěžkem se vydala v roce 1316 na cestu za Janovým otcem Jindřichem VII., u něhož hledala pomoc, obrátila se i na manželova strýce Balduina, arcibiskupa v Trevízu. Díky tomu se podařilo obnovit smír mezi manželi, ovšem boj o moc mezi šlechtou pokračoval. Nejmocnější z domácích šlechticů, pán z Lipé, přesvědčil mladého krále, že Eliška chce zemi vládnout ve jménu jejich tříletého syna spolu s panem Zajícem z Valdeka. Jan okamžitě nařídil, aby se jeho žena odebrala do Mělníka, jednoho z věnných měst českých královen, kde ji přikázal střežit. Malého Václava nechal uvěznit v tmavé věži hradu Lokte. Než se manžel Jan vrátil z Moravy, Eliška byla pozvána do Prahy a před králem byly brány města zavřeny. Válka se rozhořela znovu. Král zvítězil a odebral se do Francie. Malého synka nechal střežit na pevném hradě Křivoklátě. Tam dítě žilo bez rodičů, sester jako sirotek do svých sedmi let. Poté se Jan rozhodl, že odvede synka do Paříže do rodiny francouzského krále Karla IV., jehož manželkou byla Janova sestra Marie. Po letech samoty se o chlapce Janovi příbuzní dobře starali. Vypovídá o tom i Václavův vlastní životopis: „Otec můj poslal mě léta Páně 1323 k tomuto králi francouzskému, když jsem byl v sedmém roce svého věku. I dal mě tento král od biskupa biřmovati a dostal jsem jméno stejné, jako on měl – totiž Karel. Za snoubenku dal mi sestru Karla strýce svého Markétu zvanou Blanka. Choť Karlova, sestra otce mého, zemřela toho roku bez dětí. Potom týž král pojal jinou manželku. Řečený král mě velice miloval a přikázal kaplanovi mému, aby mě poněkud cvičil ve vědách, ač král ten sám nabyl vzdělání jen skrovného.

V té době jsem se naučil čísti hodinky Marie Panny slavné, a když jsem jim rozuměl, čítal jsem je denně v dobách svého dětství stále raději. I strážcové moji měli od krále přikázáno, aby mě k tomu pobádali...“ Je pochopitelné, že si je chlapec oblíbil, jejich laskavý obsah mu pomáhal překonávat zážitky z raného dětství a mládí... „Tehdy Marie laskavá všech smutných útěcha pravá a smíru v každou hodinu...“ Netřeba víc dodávat. V jeho životopise mě vždy dojímala slova, kterými si povzdechl při návratu do rodné země. „Přišel jsem, nenalezl matku svou, ani řeč neznal. Tu se však záhy znova učil. Kromě toho ve Francii se naučil nejen psát a číst, což nebylo u panovníků jeho doby obvyklé, osvojil si latinu, francouzštinu, němčinu a italštinu! Když se v roce 1333 na přání šlechty jako sedmnáctiletý vrátil do českého království, jeho první cesta byla do kláštera ve Zbraslavi, kde byla v roce 1330 pochována jeho matka Eliška, kterou viděl naposledy, když mu byly tři roky. Vyjádřil tak nejen úctu svému původu, ale i stesk dítěte, které ji muselo tak záhy opustit. Dostal titul moravského markraběte a spravoval zemi až do smrti svého otce v bitvě u Kresčaku. Ten mu ještě před svou smrtí spolu s bratrem arcibiskupem zajistil titul německého krále. Zvolen a korunován byl v Bonnu 26. listopadu 1346.

Když se po smrti svého otce ujal vlády ve své zemi, začal si pečlivě vybírat své spolupracovníky. K nejschopnějším patřil Arnošt z Pardubic, první arcibiskup českých zemí, což znamenalo vymanění církve z německého područí. V roce 1347 byla slavná korunovace, pro niž nechal Karel zhotovit svatováclavskou korunu, která zůstala zachována dodnes. V roce 1348 vydává řadu významných listin, mezi nimi 7. dubna téhož roku je založeno vysoké učení – univerzita první ve střední Evropě, která dodnes nese jméno zakladatele. Vzorem byly univerzity italská a francouzská. Její založení potvrdil ještě 14. ledna 1349 jako král římskoněmecký.

Velká byla králova stavební činnost. Na Hradčanech nechá upravit královský palác, pokračuje stavba Svatovítské katedrály s kaplí sv. Václava. Na stavební práce pozval Matyáše z Arrasu a po jeho smrti se prací ujímá sochař Petr Parléř. Ten vyzdobil trifonium řadou portrétů královské rodiny a dalších významných osobností, včetně na jejím konci soškami pejska a kočky, kteří patrně patřili rodině Parléřově. Na místě Juditina mostu nechá postavit most a dvě krásné věže, které ho zdobí dodnes. Na Staroměstské věži najdeme sochu panovníka a jeho syna Václava IV. v nadživotní velikosti.

8. března 1348 vydává zakládací listinu Nového Města pražského, jehož středem je dodnes jedno z největších náměstí v Evropě původně zvané Dobytčí trh, poté pojmenováno Karlovo. Tam ve zmizelé kapli Božího těla byly vystavovány korunovační klenoty a ostatky svatých. Ty Karel sbíral a další byly umístěny na hradě Karlštejn, který dodnes patří k jedné z nejkrásnějších staveb u nás. Zložen byl 10. června 1348. Její kapli vyzdobil skvělý malíř

Mistr Theodorik. Kromě ostatků tam měly být uloženy i říšské korunovační klenoty. Je zajímavé, že ostatky svatých rád sbíral i jeho předek po mamince král Václav II. Na Novém Městě založil klášter Emauzy, kam byli povoláni mniši slovanské liturgie. Karel se pokusil obnovit tradice z dob přemyslovských předků. Zákoník Majestas Carolina předložil 1355, když zjistil, že by ho šlechta nepřijala, předstíral, že text nedopatřením shořel. Pozoruhodný je zákoník známý jako Zlatá bula vydán 1356, tam je zdůrazněno výsadní postavení českého krále a českého státu v říši. Určen počet kurfiřtů (voličů císaře), světských a duchovních. Německá strana říkala o něm: „Čechům otcem, svaté Římské říši otčímem.“

Během svého života se čtyřikrát oženil a také se snažil pozici dynastie upevňovat sňatkovou politikou, což bylo tehdy běžné.

První žena byla Blanka z Valois, když se vzali, bylo jí 12 let, s Karlem měli dvě dcery. Markéta, ta vdána za uherského krále, a Kateřinu provdanou za rakouského vévodu. Blanku měl Karel velmi rád. Druhá byla Anna Falcká, ta zemřela v pouhých 24 letech, měli syna Václava, ten se dožil jen jednoho roku. Mladičká žena třetí Anna Svídnická, syn pozdější Václav IV., otec se mu velice věnoval. Portrét půvabné Anny je zachován na Karlštejně. Zemřela ve 23 letech. Čtvrtá Alžběta Pomořanská patří k nejznámějším. Byla o víc než třicet let mladší než Karel. Porodila dva syny Zikmunda a Jana Zhořeleckého a dceru Markétu. Díky sňatkům rozšířil království o několik území, slezská knížectví, panství v Bavorsku, Míšeňsku a Falci. Země koruny české tehdy měly největší rozsah.

Za jeho vlády kvetlo písemnictví. On sám udržoval kontakty s básníkem Petrarkou, a nejcennější kronikou jeho doby je dílo Přibíka Pulkavy z Radenína.

Jak vypadal? Měřil okolo 173 cm, lehce nahrbený s nachýlenou hlavou, způsobeno zraněními, která za svého života utrpěl. Ve tváři výrazné oči a nos, delší vlasy, krátký vous. Odpovídá tomu jeho portrét na Karlštejně. Příčinou smrti zlomenina krčku levé nohy, následný zápal plic. Pohřební obřady trvaly 17 dní.

V pohřební řeči ho označil řečník „otcem vlasti“, což se potom stalo jeho přívlastkem, který mu zůstal dodnes a právem.

Jana Volfová