Cesty Marka Milanoviče IX

Tohle byla jediná potíž ve vašem studiu?

Bohužel ne. Byl jsem ve druhém semestru, když začalo bombardování SR Jugoslávie NATO-em. Útoky trvaly 78 dní. Po dobu války se žádné studování nekonalo a já jsem uvízl u prarodičů v Kovině.

Bombardování jsem očekával, ale je to událost, na kterou nejste nikdy dostatečně připravený. Celou zimu roku 1998/´99 se NATO tahalo se srbskou vládou o kompromis po otázce statutu Kosova a Metohie. Ve výsledku podmínky, které Západ ultimativně nabídl, pro Srbskou stranu byly nepřijatelné.

Koncem března začal všeobecný útok. Pamatuji si, jak děda vešel bledý do obyváku a suše řekl: „Začalo to!“ Do poslední chvíle nevěřil, že by suverénní stát v Evropě mohl být bombardován na prahu druhého milénia. A nebyl zdaleka jediný, kdo si to myslel. Když nálety začaly, mezi občany zavládl strach, u dost lidí i panika. První noci bylo slyšet hrozivý bzučení letky a zlověstné svištění rachejtlí, téměř nepřetržitě. Naše babka jen třesoucím se a vystrašeným hlasem poznamenala, že letadla přicházejí. Zatáhla rolety, pro každý případ, aby nás prý neviděli.

Hysterické ženy tahaly děti do krytů. Jejich zklamaní, překvapení, nervózní manželé se je snažili uklidnit, přičemž si sami nedovedli představit, co vlastně přichází. Náš kryt byl v centru města, ve sklepě kulturního střediska, kde předtím byla diskotéka.

Šel jsem tam několikrát, než mi došlo, že je celý úkryt na nic. Bomby, které na nás házely, byly i půl tunové a tenká konstrukce budovy by nás moc neochránila, spíš zahrabala, kdy by tam náhodou nějaká spadla.

Podobný příklad se stal poblíž Bělehradu, když nějaká zrůda na kryt nainstalovala lokátor, který rakety naváděl na cíl, všichni tam zahynuli. I proto jsem většinou zůstával raději doma. Během válečných dnů se nedalo nic moc dělat. Mohli jsme být doma nebo na náměstí, kde se v prvních dnech shromažďovali lidé a zpívali, jako na odpor NATO-u.

Pamatuji si, že děda jako starý veterán II. světové války a stratég nás chtěl vyvést z města, abychom strávili válečný den v prostoru nezalidněném, jistém před bombardováním. Stalo se. Ráno za zvuku sirén oznamujících útoky jsme zabalili jídlo a piti, vypravili se k zátoce Dunaje. Byl duben a počasí proměnlivé.

Den byl krásný ale ten před ním deštivý a zátoka rozbahněná. Jak jsme se přibližovali řece, tak se nám čím dál více lepilo bahno na boty, Až jsme se octli uprostřed vlhké louky. „No a co teď?“ ptal jsem se vrchního komandanta, ten navrhl, abychom sesbírali nějaké dříví a rozpálili oheň na maso, co babka přinesla ke grilování. Řečeno, vykonáno. Když jsme našli pár větviček, zjistili jsme podstatnou věc. Babka zapomněla sirky doma. Našemu strategickému tažení byl konec.

Zase jsme se probrodili blátem, křovím a přišli do města. Sirény ohlásily konec bombardování a my se posadili v první restauraci a dali si oběd.

Celá historka by byla typicky vtipný příklad válečný absurdity a zoufalství jednotlivců, kdyby neměla tragický dovětek. Ve večerních zprávách vyhlásili upozornění, aby se nechodilo do opuštěných míst, jelikož nepřítel tam odhazuje bomby, které nepoužil v operaci, a dokonce ten den v polích zahynulo pár lidí, co tam pracovali. Útoky pokračovaly a ze dne na den zesilovaly. Strach se postupně měnil v lhostejnost, jelikož tak dlouho a vytrvale jsme se nemohli bát. Když byla elektřina, tak jsme v televizi sledovali otřesné obrazy a příběhy lidského utrpení. Zbořené domy, mosty, nemocnice, napůl vyhořelé mrtvoly roztroušené kolem zničených vlaků. Vzlykot a pláč nešťastníků, jimž zahynuli blízcí a podobné scény, které se jen tak nemůžou zapomenout.

Mně osobně obzvlášť v paměti zůstanou dva útoky. Jeden z nich byl na budovu Srbské televize, která stála tak dvě stě metrů od mého Bělehradského bydliště a druhý bylo bombardování pančevačké rafinerie. Bělehradský byt jsem opustil den před zbořením televize. Hrůzostrašnému zážitku jsem se vyhnul o pár hodin. Ti, kteří zůstali v bytě, se měli na co těšit. Pár minutový útok se jim zdál jak věčnost. Země se třásla a rachot, praskání a boření budovy znělo jako úryvek z hororu. Rafinerie byla zasažena ve večerních hodinách a podívaná, která následovala, kdyby nebyla tragická by byla velkolepá. Plameny sahaly až do nebe a noc se silou ohně a světla rozpárala a na krátko změnila v den. Ještě hodně dnů uběhlo, než zřícenina přestala kouřit a nám prádlo pověšené na drátu přestalo být černé. Po bombardování přišly další překážky. Každá z nich trvala několik měsíců, než se celá situace zase uklidnila.

Patří sem politický převrat následujícího roku, kdy padl režim Slobodana Miloševiće, pak protesty studentů nespokojených s výší školného. Nakonec jsem studium musel na rok přerušit. Po válce jsem už nebydlel v Bělehradě, ale na fakultu denně dojížděl, cca 100 km. Zkoušky jsem nakonec zvládl, takže jsem se pokaždé dostal do dalšího ročníků, ovšem motivace a stresy po tom všem byly horší a horší, nedokázal jsem se dokonale soustředit.

Bohužel časem se situace opět otočila, a místo aby mi prarodiče byli „po ruce“, jak to původně plánovali, já jsem musel být po ruce jim. Dědu časem ovládla Parkinsonova choroba a babičku začala prožírat Alzheimerova nemoc.

Jejich psychický stavy se měnil ze dne na den. Pohyboval se od těžkých depresí a agresivních stavů k manickým výlevům, zabaleným do paranoi, strach, že chci někam utéct a nechat je samotné. Ten stav šel tak daleko, že mě děda začal pronásledovat po městě a vyptávat se, co dělám, co říkám, s kým se bavím. Postupně v mých kamarádech viděl ty, co ubližují. V jednom „poznal“ německého špiona, jelikož kluka zajímalo německé obyvatelstvo, tvořící v Kovině před II. světovou válkou většinu. Kamarádka zas byla ku*va, tahající ze mne peníze a podobně.

Mimo to jsem víc a víc času trávil s nimi po doktorech a nemocnicích. Poslední hřebík do rakve mého studia pak bylo ohlášení Černé Hory, že chystá odchod ze

společného státu se Srbskem. Tím hrozilo, že bych se v Srbsku stal cizincem a na studium bych ani neměl peníze. Dokončil jsem tři roky z čtyřletého studia.

Miroslava Besserová