Cesty Marka Milanoviče VIII

Zmínili jsme se o vašich studiích. Vím, že se nejedná pouze o jednu vysokou školu a jsou navíc obě velice rozlišné. Začneme tou první.

Odmalička jsem měl dvě lásky. Jednou byla hudba, divadlo, literatura, tedy umění, a druhou medicína. No, medicína. Přesnější by bylo – medicína vnímaná dětskýma očima.

Vyrůstal jsem v prostředí, kde nebylo moc dětí, o to víc dospělých, kterým bylo přes padesát, takže jejich věk logicky sebou přinášel, různé zdravotními problémy, o nichž se pořád mluvilo. Mě ta vzdálená, utajená témata pozvolna zaujala. Navíc jsme měli doma i patřičné knížky, ve kterých jsem si rád listoval, vyhledával symptomy a nemoci, o nichž byla řeč.

Pochopitelně, že složitost a tíha látky, strašidelné obrázky v těch velkých a tlustých knihách mě nenechávaly lhostejným. Často dokonce vyvolávali strach, někdy až odpor. K tomu se přidávala fantazie, co všechno ještě víc dokreslovala, ale na štěstí moje přirozená zvídavost mi pomohla nepříjemné momenty překonat.

Logicky se ovšem průběžně v mé malé hlavě rodily otázky, na které jsem nemohl najít odpověď ani v knihách ani od dospělých nato v dětském rozumu. Proto mě začal zajímat i obor medicíně blízký - biologie. S velkou vervou jsem si četl, všechno co mi padlo pod ruku a obzvlášť mě zajímala látka z oktávy, kdy jsme se učili lidské tělo. Tato matérie mi šla od ruky, až se pan učitel nestačil divit, jak je možné, že se v tom tak snadno orientuji.

Na gymnáziu můj zájem o vědu přetrvával, tak že jsem se dokonce zúčastnil i soutěže v biologii na úrovní republiky. Bohužel tématem nebylo lidské tělo ale botanika, tu jsem neměl tak moc v oblibě. Úkolem bylo napsat elaborát na téma Exotické rostliny v Budvě a v jejím okolí.

Práci jsem zvládl na jedničku, dokonce jsem se dočkal ocenění, že bych s tou práci klidně mohl magistrovat. Dovedete si představit, jaká mě zaplavila, píchá a sebelibost?!

Přišel i konec gymnázia a s ním na mě čekalo rozhodnutí, co budu dělat dál. Rodinná atmosféra tehdy byla hodně napjatá, studená, ne-li rozvodová. Jeden z důvodů bylo mé přání studovat v Praze. Město pro mě zapovězené, jelikož mě rodina pořád chtěla držet zkrátka, na očích.

Celá léta se jen bojovalo o to, aby se přetrhaly vztahy s Prahou, a najednou se všechno zase aktualizovalo. Tlak předejít mému možnému odchodu, ze strany otce a jeho rodičů byl neúnosný. Z druhé strany má touha po svobodě, být daleko od despotických a nesnesitelně posesivních prarodičů byla rovněž silná a celá situace mířila k nějakému kompromisu.

Kdybych tehdy volil medicínu, zůstal bych jim za humny, jelikož fakulta byla v Podgorici. Musel jsem tedy zvolit něco, co bylo dostatečně daleko. Úplnou

náhodou, s nápadem přišla ředitelka našeho gymnázia, a sice s oborem molekulární biologie, kterou studovala i její dcera.

Pravda, skoro nic jsem o tomto tématu nevěděl, ale vzal jsem nápad oběma rukama, protože splňoval tu nejprozaičtější podmínku: Fakulta byla v Bělehradě, cca 600km od domova! Kupodivu, se tento obor zamlouval nejen otci, ale i prarodičům, kteří název neuměli ani vyslovit – ale znělo to nóbl, což bylo pro ně dostačující k tomu, aby se mohli ve společnosti chlubit.

Jedině s čím jsem nepočítal, bylo náhlé rozhodnutí prarodičů, koupit si byt poblíž Bělehradu, v banátském městě Kovin (rodišti mého otce), aby mi „byli po ruce“.

Kupodivu, jak jsem si to představoval, tak se stalo. Díky, ceně z biologické soutěže mě přijali s maximem bodů na obor Molekulární biologie a fysiologie, Biologické fakulty v Bělehradě.

Žádná sláva však netrvá věčně. Po usnutí na vavřínech následovalo velmi tvrdé a bolestivé probuzení. Záhy jsem zjistil, že mé vědomosti, jež jsem získal na budvanském gymnáziu nebyly dostačující, přesněji řečeno, byly mizerné. Důvod k tomu ani neležel v tom, že jsem se dané předměty špatně učil, ale v tom, že požadavky na nás, kladené byly malé.

Biologické předměty nebyly problém, ale třeba matematika, fyzika a fyzikální chemie ano. V podobě těchto předmětu stály přede mnou rázem nepředstavitelné překážky. První řešení, které mě napadlo, když jsem to zjistil, vzít nohy na ramena a utéct do neznáma. To ovšem nešlo, jelikož tlak otce, abych v tom setrval, dostal podoby těch nejhrubších výhružek a urážek.

Už samotná výhružka, že bych se měl vrátit do Budvy a dělat vrátného, pro mě byla nepředstavitelná a dostačujícím motivem abych začal bojovat s Goliášem v podobě matematických věd. Nic naplat, musel jsem překonat nechuť k předmětům, jež jsem nenáviděl od začátku střední školy a makat. Nebudu popisovat, jak cesta, jíž jsem se k výsledku dopracoval, byla trnitá, zalitá, potem, slzami a krajně protivnými nátlaky rodiny. Před složením zkoušek jsem měl na kontě 3500 příkladů z vysoké matematiky a kolem 2500 příkladu z fyziky. Byl to výsledek, díky němuž jsem kromě předmětů překonal i sám sebe.

Miroslava Besserová