125. let od narození Bohuslava Martinů

- 8.prosince 1890

V letošním předvánočním období Praha zažívala obvyklou kulturní „smršť. Pestrá programová nabídka všech možných koncertních sálů a síní v době adventu nabízela sváteční programy. Mezi nimi jedním velkým hudebním proudem zněla hudba Bohuslava Martinů – letošního jubilanta. Již tradiční Dny Bohuslava Martinů se – pod novým vedením Václava Riedlbaucha, ředitele Nadace B. Martinů, rozrostly při příležitosti skladatelova 125. výročí narození do nebývalé šíře a nabyly také nové kvality.  Mezi  22. 11. – 20. 12. přinesly v dlouhé sérii za sebou 18 koncertů a také – dík partnerství festivalu s Českou televizí –  i pět zásadních pořadů věnovaných Bohuslavu Martinů na programu ČT art.

Z tohoto „martinovského“ maratonu se mi podařilo navštívit hned pět koncertů, z nichž ze všech jsem si odnesla skvělé hudební zážitky a litovala, že se jich – při nejlepší vůli - nedalo stihnout víc. Festival totiž představoval hudební odkaz Bohuslava Martinů v celé jeho šíři – a to ve velice zdařilých dramaturgiích – ať už samostatně nebo s hudbou dalších autorů.

Prvním byl 5. 12. v Lichtenštejnském paláci, v sále B. Martinů, koncert Českého filharmonického sboru Brno, jednoho z našich prestižních profesionálních sborů s vynikajícím renomé po celém světě. V sousedství Dvořákových Moravských dvojzpěvů a dalších mistrovských skladeb Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka (a také sbormistra Petra Fialy a Petra Řezníčka) zde zazněl Martinů Hymnus ke sv. Jakubu. Velebná a přitom niterně prostá pocta, věnovaná Martinů rodnému městu Poličce, kde se na věži chrámu sv. Jakuba, v komůrce ševce a věžníka, skladatel narodil. Jeho pohled na svět z výšky, který mu z dětství utkvěl v mysli, se pak vtiskl do celé skladatelovy tvorby. Provázel jej až do konce života, který Martinů prožil od roku 1939 v nedobrovolném exilu (Československo – Francie – USA – Švýcarsko.)

Energií, rytmem a esencí radosti byl nabitý jazzový koncert 6. 12. v  divadle Archa. Do velmi zajímavé souvislosti zde byla postavena Jihočeská filharmonie pod vedením Jana Talicha s Rozhlasovým Big Bandem Gustava Broma, který dirigoval Vladimír Valovič. V první půli koncertu jihočeští filharmonici provedli tři skvělá jazzová díla Bohuslava Martinů (ve zdařilých aranžích Tomáše Illeho). Zaujala zvláště rozverná svita z Kuchyńské revue. Ve druhé půli pak dobře naladěné publikum dále rozehřály skladby českých i zahraničních jazzmanů v podání renomovaného big bandu. Koncert pak vyvrcholil Gershwinovou Rapsodií v modrém, kde spojily síly oba orchestry a doprovodily sólo klavír, za kterým usedl Jan Simon. Příležitostí, kde slyšet tuto legendární skladbu živě, není mnoho, a zde i v souvislosti s předchozím programem byla skvělým završením večera.

Třetí koncert, který jsem měla možnost navštívit 8. 12., patřil skvělému Pražskému filharmonickému sboru s Lukášem Vasilkem a také Benewitzovu kvartetu. Zcela zaplněné Rudolfinum mělo možnost se ponořit do niterných textů inspirovaných lidovou poezií, na něž zkomponoval Martinů své pozdní sborové kantáty, Legendu o svaté Dorotě (součást baletu Špalíček), Legendu z dýmu bramborové natě, Romanci z pampelišek a příběh Mikeše z hor. Jsou vyjádřením nejhlubší úcty k Zemi, zákonům přírody a k prostému českému člověku. Program doplnila biblickou tematikou hluboce působivá  kantáta Hora tří světel.

Další večer 9. 12. v opět plném Rudolfinu zahrálo Smetanovo trio. Na programu souboru, který vozí domů jedno zahraniční ocenění za druhým, byly čtyři velice různorodé opusy. V první půli barokní a málo známá, ale velmi zajímavá sonáta Antonína Rejchy vedle rozmarné a nápadité skladby současníka, Lukáše Hurníka. Obojí zahráno s noblesou a elegancí, Hurníkovo Cosi fun tutte ještě navrch s vtipem. Třetím bodem programu pak bylo náročné a energií nabité klavírní trio B. Martinů C dur, koncert pak završilo trio A. Zemlinského.

Na pomyslném dortu z mých pěti festivalových koncertů byl třešničkou abonentní koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu s dirigentem Tomášem Braunerem 14. 12. Program tvořily skladby výhradně domácích autorů. Otevřen byl Dvořákovým raným dílem, Rapsodií a moll, která představovala mladého génia, ještě trochu hledajícího řád svých budoucích postupů. Následoval Martinů klavírní koncert č. 3, závažné dílo, s vynikajícím Martinem Kasíkem, komponovaný skladatelem pro světoznámého pianistu Rudolfa Firkušného.  Po přestávce čekala posluchače další lahůdka , a to Martinů klavírní dvojkoncert, ve kterém se představili další dva skvělí pianisté stejné generace Daniel Wiesner a Miroslav Sekera. Skladba, kdy orchestr a dva klavíristé vedou spolu neuvěřitelně brilantní hudební dialog, místy podobný spíše sportovnímu klání po klávesách a smyčcích, které nakonec nemá poraženého, jen vítěze, vyvolala v publiku doslova nadšení. Dovršením hudebních hodů byla pak skvěle provedená Sukova Pohádka.

Festival však přinesl ještě celou řadu událostí, a zařazením skladeb B. Martinů přispěly do jeho programu další pražské orchestry (FOK, Pražská komorní filharmonie a další., konal se mj. 1. benefiční koncert ve prospěch Institutu B. Martinů, operu Tři přání v Praze uvedli ostravští…)

Famózním zakončením festivalu byl  koncert souboru Martinů Voices.

Česká televize a Martinů

Kdo nemohl přijít na koncert, měl příležitost na programu ČT art. Uvedl vedle dvou dokumentů o skladatelově životní pouti také unikátní záznam ze „znovuvzkříšení“ legendárního představení Laterny Magiky Otvírání studánek, zakázaného komunisty, ke kterému došlo v roce 2004. Ve filmu bylo možné vidět dnes již nežijící legendy, baletku Zoru Šemberovou nebo skladatele Oldřicha Korteho, tehdy v Laterně magice působícího, který stál později u založení Institutu Martinů.  Ale i tehdejšího tanečníka, dnes významného pedagoga a choreografa Pavla Veselého nebo uznávaného režiséra Davida Radoka, syna slavného otce Alfréda, jehož byly tehdejší „Studánky“ počinem.

Dalším, do hlubin lidskosti se nořícím, byl pořad o duševním souznění a uměleckém hledání spisovatele Nicose Kazantzakise a Bohuslava Martinů, komponujícího podle jeho románu svoji poslední operu, Řecké pašije.  Ta pak byla ČT uvedena ve velmi zdařilé televizní podobě T. Šimerdy z roku 1999. Dobrým počinem pro Martinů hudbu v našich médiích je také, že se ČT chystá postupně natočit všech jeho 6 symfonií v podání České filharmonie, podobně jako již nyní běží projekt natáčení všech Martinů klavírních koncertů s různými domácími interprety Českým rozhlasem.

Úspěch festivalu svědčí o definitivním zlomu v přijímání a popularitě hudby Bohuslava Martinů u všech generací, který v posledních dekádách nastal. Nezapomeňme, že jeho hudba byla, spíš kvůli předsudkům, než vlastním zkušenostem, ještě před pár desetiletími, některými posluchači považována za hůře srozumitelnou. A to v tomto textu ani nezmiňuji peripetie politického druhu v 50. letech, které Martinů velice poškodily a toto vnímání velkou měrou zavinily.

Martinů světový i „náš“

Bohuslava Martinů dnes již celý hudební svět řadí do české „velké čtyřky“ – vedle Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Přestože je jeho hudební odkaz velice obsáhlý a skladatel již za svého života dosáhl mezinárodního věhlasu v Evropě a snad ještě více v USA (kde byl považován za Dvořákova nástupce), jeho hudba nepodporována skladatelovou domovinou po jeho smrti své postavení pozvolna ztrácela. To, že se na programy světových koncertních síní a operních domů Martinů hudba znovu dostala a je už pevnou součástí světového repertoáru, se podařilo přirozeně – krom její nesporné kvality -  také díky letos dvacetileté aktivitě pražského Institutu Bohuslava Martinů. Jeho největším úkolem je dokončit kritické souborné vydání obsáhlého Martinů díla. Pod vedením Aleše Březiny zde pracuje pro skladatelův odkaz řada zapálených odborníků, kteří nedávno představili novinářům cíle Institutu pro další období. Nad ním pak bdí Nadace Bohuslava Martinů (pod vedením Václava Riedlbaucha), která krom dalšího zaštítila a podpořila i letošní  - uměleckými událostmi nabitý festival.  Skladatelův odkaz pak ze svého vlastního přesvědčení podporuje po celém světě i síť desítek hudebníků, muzikologů í organizátorů. S řadou z nich Institut i Nadace Bohuslava Martinů spolupracují a jejich obětavosti a zapálení je třeba si vážit.

Martina Fialková