Moji - dědeček a babička

Žili v malé vesnici Domousnice v okrese Soboteckém. Podle jejich svatební fotografie byli krásný pár. Ona drobná, štíhlá, on vysoký, tmavovlasý, modrooký. Po svatbě bydlili v chalupě s dědovou maminkou. Před domkem byla rozlehlá náves a dva rybníky. Vesnicí vedla železniční trať, po níž jezdil vlak s krásnou parní lokomotivou. Lidé ve vsi si podle doby jeho průjezdu řídili hodiny. Po svatbě se mému dědečkovi Václavovi a babičce Anně narodil chlapeček, který záhy po porodu zemřel patrně na poporodní žloutenku. I proto mi babička, když jsem dospívala, řekla, že největší neštěstí je dívat se do hrobu svého dítěte. Začas, konkrétně v lednu 1912, se jim narodila holčička, která dostala jméno Marie. Uplynuly dva roky a na svatou Annu její tatínek Václav musel narukovat do rakouské armády. Jeho jednotka byla odvelena do Srbska, kde byl zajat. Mojí mamince byly dva roky, když odešel, a osm, když se na Vánoce v roce 1920 vrátil. Když vysoký muž s knírkem v uniformě francouzského legionáře vstoupil do dveří, tak se moje maminka rozplakala a divila se, co tento cizí pán dělá u nich ve světnici. Cestu k sobě otec s dcerou našli v její dospělosti.

Za rok po jeho návratu se mým prarodičům narodila moje milá teta Jarmilka. Vyučila se švadlenou v salonu v Praze na Národní třídě. Bylo to později pro mne velice výhodné, neboť mi šila pěkné šaty. Dlouho mě jako jedinou vnučku hýčkali, nikoliv rozmazlovali. To by moje maminka, rázná po svém otci, nikdy nedovolila. Musím říci, že dodnes mám daleko raději než dnes u většiny žen tak oblíbené kalhoty různých délek bez ohledu na to, že člověk občas nepozná, je-li v nich žena či muž. Než vraťme se do mého dětství. Na rozdíl od dnešních dětí jsem znala z vlastní zkušenosti většinu živočichů nejen v hospodářství, ale i těch volně žijících. Samozřejmě mezi moje oblíbence patřili pejsek a kočička, a to daleko dřív, než jsem se s nimi seznámila v dětských knížkách. Musím se přiznat, že je mám ráda dodnes. Občas někteří z mých přátel říkají, že u mne by chtěli být psem. Za mého mládí se ten, kdo byl dobrým hospodářem, též dobře staral o domácí zvířata a o svá pole. Ten, kdo o ně nepečoval, svou dobrou pověst záhy ztratil. Krásné bylo, že ve většině vesnic byla kaplička a samozřejmě zvoník, který ohlašoval zvoněním ráno, poledne a večernímu zvonění se říkalo klekání. Pro nás děti to bylo znamení, že musíme od svých her domů. K oblíbeným zábavám v zimě patřilo sáňkování a bruslení, což dnes téměř neuvidíte, neboť většina dětí i rodičů tráví čas u televize či jiné techniky. Krásné zimní večery v chalupě, kde stála zelená kachlová kamna s pecí, na níž se krásně spalo a při draní peří poslouchalo vyprávění mého dědečka o tom, co zažil. Občas ho babička přerušila slovy: „Nezapomeň, je tu dítě.“ Závěrem musím poznamenat, že po svém návratu ze světové války můj dědeček řekl své ženě: „Anno, bůh neexistuje, modli se doma.“ I proto moji rodiče měli tehdy dost neobvyklý občanský sňatek.

Jana Volfová