Cesty Marko Milanoviče - V.

Které vzpomínky z dětství s vámi půjdou celý život?

Nejsem idealista a ani nemám sklony zlepšovat si různá životní období, která jsem prožil. Na druhou stranu, přece jenom jsem jen člověk a nemůžu se vyhnout vzpomínkám na vesnici Očiniči, do které jsem zhruba do deseti let jezdíval každé léto, abych tam strávil vždycky celý měsíc.

Horský vzduch mi prospíval, protože jsem trpěl na astma a nechutenství. Byla to malá vesnice v horách. Domky stály od sebe dost daleko a představovaly jakési malinké oázy samoty.

I domek babiččiny sestry byl jednou takovou oázou.  Ta nebyla jenom osamělá, ale i svou podstatou nás vracela na začátek dvacátého století, jelikož kromě elektřiny tam nebyly žádné vymoženosti moderního a soudobého světa. A právě tato zvláštnost ve mně zanechala velice silný dojem. Ten se mi dnes v době úplné digitalizace a technologického boomu, často jeví jako vzpomínka na ráj. Čas, pojem, o kterém při stárnutí rozmýšlíme častěji, a jehož průtok vnímáme jako neustále se urychlující káču, tehdy byl v mém vnímání téměř statický. Odtud asi pochází nostalgie a líbivé atributy vesnice a okolních hor dokreslují to, co dnes pokládám za nedosažitelný ideál.

Nuže…   Do paměti se mi zaryly tehdejší dny jako vrásky na čele, které jak čas plyne, jsou hlubší a vzpomínky o to sladší. Byly to hory nedotčené civilizací. Všude kvetla mateřídouška, třezalka žloutla a oživovala zelené koberce dolin, a vůně lesů a bylinek mě opájely jako by se sama bohyně Demetra procházela po loukách a hájích.

Vzpomínám na kozí stezku, po které jsme chodívali pro vodu do nedaleké studny. Vždy byla plná křišťálově jasné, studené vody, přečištěné nesčetnými vrstvami vápencových hor, ze kterých pramenila. Pamatuji si taky na kukuřičné pole a klasy, které jsme trhali a pak je ve velkém prádelním hrnci vařily na kamnech. Na lesní jahůdky a ostružiny, svítících svou zralosti podél horských stezek.

Široko daleko jsem byl jediné dítě ale různorodost přírody a neustálá péče babiček, které o mě dbaly, nikdy nenechaly prostor na pocit nudy a marnosti. Jednou jsem prožil dobrodružství, když jsem na koni bílém jak sníh jezdil do hor. Tam rostly stromy lískových ořechů, které jsme pravidelně sbírali. Se slaměným kloboukem na hlavě jsem si hrál na kovboje ale koník, když už nemohl strpět mou hlučnost a neklid na svých zádech mi mou kovbojskou kariéru překazil kousancem do nohy. Bylo to pro mne „mene tekel“, abych se naučil chovat s úctou k zvířatům.

Ta pokora pak ve mně zůstala až do dnes.

Po pestrých dnech přicházely neméně malebné večery. Na konci dnů, když slunce pozvolna zapadalo, pomalu se probouzel život lesa. Z blízkosti chalupy se ozýval štěkot lišek a z dálky pak vytí vlků. Na strom před chalupou vždy přiletěla sova a dávala nám najevo, že přišel její čas a ještěrky by se z žáru denního slunce, které naplňoval jejich tělíčka, schovávaly na noc do svých úkrytů.

Já se teď uchyluji ukončit své vzpomínání na úryvky ze života, na které nejraději vzpomínám.

Idylka, která mi zůstala v paměti, nadobro skončila v roce 1989. Tehdy jsem v Očiničích byl naposledy. Přispěla k tomu tragická událost. Syn tety, co vlastnila chaloupku, byl omylem zastřelen v kavárně, ve které došlo k hádce. Bylo mu pouhých 23 let. Už pak nic nebylo stejné jako před tím.

Miroslava Besserová