Petr Hora – Hořejš

Martina Fialková 11 2015 Rozhovory česky

A hlavně mne moc nezkoušejte z dějin

Autor populárních Toulek českou minulostí, které se dočkaly i rozhlasové verze vydané také na CD, je stále v jednom kole. Jen během našeho 90minutového rozhovoru ho shánějí i z redakce časopisu Vital a podepisuje knížku pro známou, která si pro věnování přišla i s třemi mrňaty. Dokončuje odloženou koncepci části expozice pro Národní muzeum, ale hlavně 14. díl Toulek, který se týká období vzniku 1. republiky. Tak významné téma ale potřebuje čas. O vytíženosti autora vypovídá i to, že jsme rozhovor třikrát odsouvali.  „A hlavně mne moc nezkoušejte z dějin“, směje se … „Každý má představu, že všechno nosím v hlavě, ale a ona je děravá a fakta z ní kvůli množství témat, na kterých pracuji, snadno prchají.“ A já se při tom objemu a obsahu práce vůbec nedivím, ale stejně tomu moc nevěřím.

 

Tak se zeptám nejdřív na něco úplně jiného. Nedávno skončilo Expo v Miláně. Zjistila jsem, že jste mimo jiné spoluautorem českých expozic na Expo Montreal a pak i Vancouver v Kanadě (1967 a 1986). O této vaší činnosti asi málokdo ví.

Já jsem se vůbec vždy rád zabýval výstavami všeho druhu.  Je to invenční činnost, která mne baví. Toto bylo ještě v době, kdy jsem byl, režimu nepohodlný, čerpačem Vodních zdrojů Praha a působil v maringotce u chemičky v Kralupech. Tam jsem ostatně začal psát i Toulky českou minulostí. Ale spolupracoval jsem i s tehdejším Artcentrem a dodnes mám plnou bednu různých nerealizovaných návrhů, libret, scénářů. Občas se něco ujalo a tak vznikly i tyto dvě expozice. Ta v Montrealu měla téma Mezinárodní rok dětí a my jsme ji pojmenovali  Tvůj kamarád z Československa. Překvapivá a úspěšná byla možná tím, že jsme tam ukazovali docela obyčejné věci: obsah školákovy tašky, žákovskou knížku, ale i jízdenku na tramvaj, čepici a kleštičky průvodčího, spousty takových předmětů… Ale já byl politicky nepřípustný člověk, takže jsem do Montrealu tehdy vůbec nemohl.

Ve Vancouveru jsme zase v jakémsi gulliverovském zvětšení vyrobili takové technické balábile, umístěné v bývalém terminálu pacifické železnice. S parním strojem, visutou dráhou, kde jezdili na visutém kole herci z Ha-divadla. Tam si mne už organizátoři vyprosili, bylo nutné vidět podmínky na místě, takže tam jsem se nakonec i dostal.  A mám krásné vzpomínky na Kanadu, jaká je to přívětivá a čistá země.

 

A nějaké pozdější výstavy?

V roce 1991 jsem na Všeobecné výstavě v Praze řešil také dětský pavilon, a pak i takový cimrmanovský. A v posledních letech vznikla má putovní výstava Ligy proti rakovině, Každý svého zdraví strůjcem, která se objevuje různě po Česku.

 

Ještě zabrousím do jiné vaší historie… Kdysi jste psal obrovsky populární fejetony do Mladého světa, které pak byly shrnuty do knížky Péťa Vařič. Vaříte ještě?

(Ozývá se trochu sarkastický smích manželky z kuchyně).  Ta knížka dostala podtitul Snadné etudy pro hrnec s pokličkou a obě ruce levé… Víte, když jsem deset let žil v té maringotce, musel jsem se o sebe starat – a tak umím ty základní věci. Třeba guláš od houbového přes další úsporné varianty.  Tenkrát, na začátku 70. let, neexistovalo to, co se dnes valí jako tsunami všemi médii. Jediný časopis, kde byl sloupek o vaření, byla Vlasta, a tehdejší šéfredaktorka Mladého světa Olga Čermáková toužila, aby někdo vařil pro mladé lidi. Ale nikdo z redaktorů se k tomu nehlásil.  A tak – protože jsem zrovna tehdy nebyl zaměstnán, byl i toto pro mne částečný zdroj obživy.  Ale psal jsem ty fejetonky, v nichž jsou vždy nějaké laciné, jednoduché nebo zajímavé recepty, rád a s úsměvem.

 

Úsměvné jsou i vaše fiktivní rozhovory, které vycházejí v časopise Vital. Vedete je s různými postavami naší minulosti i kultury a dozvídáte se od nich mnoho zajímavého, o čem se třeba jinde nemluvilo, nepsalo. Takto jste rozprávěl už Tomášem Baťou, Eliškou Junkovou, ale i s Bedřichem Smetanou. Ten jsme dokonce převzali do Českého dialogu. Je ještě jiný skladatel, s kterým byste rád zašel na kávu či na pivo?

V Toulkách českou minulostí jsem s velkým zaujetím napsal dvě velké kapitoly o Antonínu Dvořákovi. Neznám nikoho, kdo by se mu podobal tou božskou schopností plodit hudbu, spojenou s mimořádnou lidovou prostotou.  Snad ve výtvarném umění to dokázal i Mikoláš Aleš. Ale s Dvořákem bych mluvil rád. I s Janáčkem, to je zase jiný typ. A tam je ten velký rozdíl, protože oba dostali od Boha velký talent, ale Dvořák byl jediný náš skladatel světově známý už za svého života, kdežto Janáček slávu – i tu domácí - velmi dlouho čekal, málem se jí nedočkal.  A vlastně by se dnes asi divil – a o tom bych si s ním rád popovídal.

 

Zajímavý „rozhovor“ na lavičce lánského parku jste vedl i s TGM. Ale postěžoval jste si, že se vám práce na jeho postavě v Toulkách teď jaksi zadrhla. Neřekl vám tedy všechno?

Naprosto jsem to nečekal, ale zadrhnul jsem se u něj víc než u kohokoli jiného. Jsou české figury nesmírně složité, ale nějakým způsobem portrétovatelné – například Komenský nebo Valdštejn, to je superkomplikovaná, napůl kladná i záporná postava, ale u Masaryka to platí obzvláště. Našel jsem v jeho životě věci tajemné, ne jinak než hypoteticky pochopitelné, ale i pomíjené. A zajímavé je, že jak se za komunistů o Masarykovi nemluvilo, nebo jen výrazně negativně, tak dnes panuje v nejnovější české literatuře jakási zdvořilost a tatíčkovská uctivost. Ale on „tatíček“ v žádném případě nebyl. A dále, že se u něj akcentuje, ale nikoli s dostatečnými souvislostmi – jen jeho pozdní politická dráha. Byl první, kdo vyslovil ideu samostatného Československého státu, pak jej v tom roce 1918 „přivezl“, a pak je tu dvacetiletá éra, kdy byl prezidentem, tatíčkem Masarykem. Podstatné ale je, že on se jako tatíček nechoval.

 

Jak se tedy podle vás choval?

Tatíčka z něj udělal národ, on byl vždy rváč - od mládí. A zejména v době, kdy se z Vídně dostal jako univerzitní profesor filosofie do Prahy a ve zdejším zatuchlém prostředí způsobil doslova vichřici. Našel mladé vědce, s nimiž vytvořil novou kliku proti těm z předchozí doby. Několikrát se sám pustil do nejtěžších bojů, při nichž si udělal nekonečně nepřátel. To, že mu rozbíjeli okna za sporů o rukopisy nebo za hilsneriády v roce 1899, se dnes ví. Jeho ale například neznámí útočníci zmlátili v Platýzu, od těžkého zranění ho zachránil jen hostinský z blízké hospody. Masaryk ale neuhnul. Ta jeho vlastnost, kdy ve jménu pravdy a poznání, které zastával, byl ochoten bojovat a nakonec to vždy probojovat, ta byla úžasná.

 

Kam se pak po válce poděli tito jeho nepřátelé, když byl prezidentem? To se mu atmosféra zdála úžasně nakloněná.

On byl schopen se se svými odpůrci stýkat, byl velkorysý. Typické jsou jeho konflikty s doktorem Kramářem, prvním předsedou vlády, který byl těžký rusofil a Masaryk jeho autoritu velmi rychle přerostl. Kramář ho hodně nesnášel, ale přesto spolu mohli mluvit. A někteří Masarykovi nepřátelé uznali jeho argumentaci. Například ve sporu o rukopisy, kdy Masaryk chtěl, aby česká věda stála na pravdě a ne na mýtech a falzech. Ovšem někteří umělci například z toho byli zoufalí. Celá generace Národního divadla, Aleš, Myslbek a jiní pracovali mnoho let na něčem, co bylo podvrženými rukopisy pokřiveno a nemohli se vzdát své minulosti, své tvorby. Ale někteří z nich tu argumentaci nakonec přijali a s Masarykem se smířili.

 

Jaká překvapení o TGM nás ještě ve 14. dílu Toulek čekají?

Je tu celá kapitola, které říkám „ponorné řeky“ Masarykovy a je jich hodně, to zde ani nemůžeme v krátkosti popsat. Začíná to místem narození, které doposud není potvrzené. Sám prezident nikdy neřekl, že se narodil v Hodoníně a měl k němu i vlažný vztah. Dokonce takový, že když mu tam postavili pomník, tak nejen, že nepřijel, ale ani nepoděkoval a neudělal ani žádné prohlášení. V Hodoníně byl jedinkrát v životě, když projížděl do Břeclavi, vystoupil na nádraží, pozdravil se s lidmi a odjel.

Dále jeho otec. Pokud by jím měl být zmiňovaný kočí Maszárik, byl by to genetický zázrak. Je několik hypotéz, kdo by skutečným otcem mohl být. Snad Nathan Redlich, úspěšný německo-židovský hodonínský podnikatel? (Josef Redlich, jeho příbuzný, byl velmi blízkým Masarykovým přítelem). Nebo dokonce mladičký císař František Josef I.? Habsburské statky, prokázaná jeho přítomnost v době před Masarykovým narozením v kraji i zvláštní poznámka v jeho deníku jako důkazy? Ale nejnovější odborná literatura o Masarykovi to nezmiňuje.

 

Dosvědčuje ty hypotézy ještě něco jiného?

Ano, třeba to, že Masarykovi se vždy čas od času dostávalo odněkud výrazné finanční podpory, takže rozhodně nebyl chudým studentem. I jeho sňatek s dcerou majitele významné americké pojišťovny by v mých očích tuto domněnku dosvědčil.

Kdybych se Masaryka opravdu mohl ptát na úrovni Karla Čapka, přirozeně bych se ho rád na tato tajná místa zeptal. A měl bych ještě další otázku. Proč tolik lpěl na nástupnictví Edvarda Beneše? Po mnoha stránkách si totiž nedovedu představit, jak oni dva si mohli být tak blízcí. Na rozdíl od velmi temperamentního, ohnivého Masaryka byl Beneš chladný počtář, vzdělaný, organizačně schopný, to ano, ale nezdá se mi, že by oni dva byli taková politická dvojčata. Ale možná bych se sotva dočkal odpovědí, protože i v Hovorech s Čapkem se Masaryk některým věcem vyhýbal.

Co ale je hlavní: Přes tyto všechny hypotézy je to pro mne úžasná figura obrovského vzdělání, odvážná, obdivuhodně koncepční a v tom základním tahu jednoznačná. A takovou figuru jsem v našich dějinách dosud neobjevil.

 

Mnoho lidí se ale ptá, jak by to dopadlo, kdyby Rakousko-uherská monarchie nepadla, zda by to pro nás nebylo dnes lepší?

Panoramatem a hrozbami současnosti se opravdu začíná jevit rozbití monarchie a vznik malých, mocnostmi ohrožených států, jako ne úplně úžasné. Jakkoli byla roztřesena svými vnitřními rozpory, pořád to byla velmoc a hráz mezi východem a západem. Ale druhá věc je, že české požadavky nebyly dlouhodobě naplněny, a že se to v monarchii tehdy nedalo zařídit. Přesto, že byl Masaryk i dobrý vizionář, tak daleko přeci jen neviděl – ale kdo z nás vidí?

 

A Jiří z Poděbrad, nebyl on větším vizionářem? Loni bylo připomínáno výročí jeho velkého poselství k evropským panovníkům. Jím navrhoval něco, čeho jsme vlastně dosáhli až vstupem do NATO a EU, pokud to vidím správně…

Jiří z Poděbrad také patří mezi těch několik málo nejvýznamnějších postav našich dějin. Je pravda, že jeho pokus o mírovou a sjednocenou Evropu nebyl úplně originální. A Jiří si jím řešil svoji vlastní úzkost, protože byl v té době papežem dán do klatby. Papež chtěl, aby byla v Čechách odvolána kompaktáta. Ale Jiří už věděl, že to smazat nelze a rozdělení církve bude u nás trvalé. Odmítl se dát zastrašit, zůstal na svém stanovisku a držel.  Vlastní tíživou situaci, kdy byl exkomunikován z církve, chtěl zaštítit svým konceptem obranného valu proti Turkům, vzniku mírové organizace v Evropě a jednotné měny, jakéhosi středověkého Eura… Sice neuspěl, ale svého plánu se nevzdal  a i když proti němu pak přišla Korvínova křižácká výprava, vzdoroval. Kdyby mu v tom nezabránila jeho těžká choroba, které podlehl, mohl ještě ledasčeho dosáhnout. Ale tento pokus byl nádherný a v řadě článků skutečně předjímal strukturou i organizaci dnešní OSN nebo i Evropské unie.

 

Současná situace v Evropě vypadá to skoro jako další „stěhování národů“. Co o tom soudíte?

Pojem stěhování národů, v jehož závěru jsme se tady zpoza Visly objevili i my, Slované, byl proces, který zdaleka nedosahoval rozměrů toho, co se děje nyní před našima očima. Ostrogóti, Vizigóti, Vandalové, to byla jen několikatisícová společenství, nárůdky, kmeny – a přesto jejich působení rozložilo celou tehdejší Evropu. Takže se trochu bojím, co se stane teď, když nejsme schopni domluvy, obrany a ještě máme pseudohumanistická měřítka na život. Říkám to proto, že 35 let píšu o českých dějinách. A my jsme celou naši historii hájili svoje území, etnikum před nepřáteli. Svou práci na Toulkách jsem začal v jedné z nejhorších dob – během okupace tohoto národa, kdy jsem si mohl myslet, že budeme rusifikováni. Teď někteří straší, že budeme arabizováni. Já si ale myslím, že k tomu nedojde, protože se to nesmí stát. Kdyby čelní evropští politici nenašli dost soudnosti, tak ji později – a bohužel to bude bolet, najdou obyčejní lidi. A do nového roku bych této zemi přál, aby to nemuselo dojít tak daleko a objevil se časem nějaký nový politik Jiříkova, Masarykova či Havlova formátu…

 

Martina Fialková