Cesty Marko Milanoviče - II.

Marko, svatba mezi „národy“ v tu dobu nebyla tak snadná. Nebo se pletu?

Z krásné dovolené v Budvě zůstaly prarodičům i krásné vzpomínky na tyrkysové moře, staré město se svými uličkami, obchůdky a kavárničkami. Naopak na románek mé maminky se v koloběhu dnů pomalu zapomínalo, život se vrátil do normálního, poklidného běhu.  Ne ale na dlouho.

Neuběhl ani týden od jejich návratu do Prahy a téměř už zapomenutý mladý Černohorec zazvonil u dveří Oplustilů na Vinohradech. Rozruch, který návštěva vyvolala, byl značný a všichni včetně maminky údivem valili oči nad jeho zjevením. Obzvlášť pak prarodiče ohromila odhodlanost a sebejistota toho galána, s jakou si umínil vzít jejich dceru za ženu.

Záměr mého otce vzít si manželku z Československa nebyl však nijak snadný. Základní a největší překážkou byla řada zákonů, prověrek a jiných administrativních podmínek.

Navíc, otcovy povídačky o velkých životních plánech a již připravené svatbě v Budvě prarodičům připomínaly spíše africké než evropské zvyklosti. Chyběla k tomu snad jen nabídka za její ruku třeba tří velbloudů a pěti koz. Ale co naplat, když se temperamentní a horlivý Černohorec pro něco rozhodne, žádné překážky byť i ty administrativní nejsou nepřekonatelné.

Maminka rovněž nebyla proti sňatku, tak že prarodičům nezbylo nic jiného, než souhlasit. Měli jediný, zato zásadní požadavek. Svatební obřad se musí odehrát v Praze a nikoliv v Černé Hoře, jak to původně chtěl otec.

A najednou ani oni neztráceli čas. Hned po tomto rozhodnutí navštívili MNV, aby si zjistili podmínky. Dozvěděli se, že nedostanou žádné povolení k svatbě dřív než za půl roku. Děda s babičkou si celkem odechli, protože to podle nich znamenalo, že se celá záležitost může za půl rok ještě promyslet a třeba změnit. Všechno to děda dovyprávěl i své kamarádce Heleně Růžičkové. Jestliže se říká, že kam čert nemůže, nastrčí babu, tentokrát tohle pořekadlo platilo jako snad nikdy předtím.

Váhou své osobnosti a sílou svého temperamentu vymohla ono potřebné povolení od úředníků Národního výboru ne za půl roku, ale za půl hodiny. Tím její „práce“ nekončila. Zatelefonovala kastelánovi hradu Křivoklát a hned na první nejbližší termín zamluvila oddací sál.

S mým otcem pak sehnala na ulici čtyři Jugoslávce, z nichž sejeden pak stal svědkem na svatbě.  Ona sama byla tím druhým. A když už Helenka něco organizovala, tak zgruntu. Sehnala i svatební šaty pro maminku, auto pro ženicha a vrcholem všeho byly zapůjčené prstýnky. Pochopitelně její a jejího manžela Jiřího.

Celý příběh svou nepředvídatelností a náhlými obraty připomínal Labichovou frašku Slaměný klobouk. To co následovalo, však překonává i tu nejdivočejší fantazii.

Svatební den začal tím, že cestou na Křivoklát, poblíž Jiráskova mostu, auto se ženichem mělo bouračku. Maminčina teta a strejda, kteří jeli spolu s otcem, nakonec zůstali s esembáky a taxikářem na silnici, otec přestoupil do jiného auta. Ale ani samotný obřad neprošel jednoduše.

Máma prý dostala hysterický záchvat smíchu, když se oddávající kastelán zeptal ženicha, jestli si ji bere za ženu. Táta, neznalý jazyk místo ano řekl hodně hlasitě „ahoj!“ a podobně popletl i další odpovědi.

Další výbuch smíchu nastal, když si nasazovali prstýnky. XL velikost kroužků rodiny Růžičků těžko mohla odpovídat štíhlým prstům mých rodičům. Prstýnek z maminčina prstu okamžitě sklouznul a odkutálel se do neznáma, takže ho svatebčané pak, všichni svorně v pozici – na kolenou, hledali.

Nakonec bylo veselo, ale pouze ten den. Následující se ozval jeden z úředníků, se kterým Helena nemluvila, aby novomanželům oznámil, že svatba byla neplatná. Ultimativně vysvětlil, že se ví, jak paní Růžičková neprávem vymohla potvrzení. Na všechno je lék, na všechno je řešení.

I tento problém se nakonec vyřešil. Situaci mohlo zachránit pouze případné těhotenství nevěsty. Máma zašla za svým gynekologem a ten jí to potvrzení, přesto že nebyla těhotná, dal.

Neznamenalo to, ovšem, že by odjeli společně, aby se mohla uskutečnit další svatba v Budvě.

Miroslava Besserová

Pokračování za týden