Cesty Marko Milanoviče

Marko Milanovič je dramaturgem Českého rozhlasu Dvojky, autorem řady textů, poezie, milovníkem opery, ale především člověkem, který má co vyprávět. Jeho životní osud by sám o sobě vydal na knížku, ale říká, že začínat se prý má skromně. Rozhodli jsme se tedy pro pravidelný rozhovor na pokračování.

Marko, když se zeptám na vaše dětství, co se vám vybaví jako první?

Říká se, že každá historie má svou předhistorii. Abych se dostal k svému příběhu, pokládám za nutné seznámit čtenáře s událostmi, které mému výstupu, jak tvrdí klasik, na světové jeviště, předcházely. Pocházím ze smíšené rodiny, ve které se potkaly dva národy, dvě logiky, dva temperamenty.  Člověk by nevěřil, že si právě tyto národy, které pochází ze stejného slovanského předka, patří ke stejné evropské kultuře, můžou ve své mentalitě a způsobu myšlení být tak odlišné a v mnoha světonázorech i nesmiřitelné. Ve svém vyprávění vycházím pouze z vlastních zkušeností, zážitků, odehrávajících se v mém nejbližším okolí. Nechci, aby se mým poznatkům a tvrzení dával význam vědecký, či badatelský, ale pouze lidský, zabarvený těmi nejupřímnějšími emocemi. Osud zkřížil cesty mých rodičů v roce 1977, kdy v Evropě vládly jiné poměry, diametrálně odlišné těm dnešním. Tehdy Československá republika, patřila za železnou oponu, silná a hrdá Jugoslávie byla označována prahem západu. Byla jednou z nejoblíbenějších turistických destinací, do které se každý nemohl snadno dostat.

V létě tohoto roku dostal k povolení k cestě do Jugoslávie můj děda, scenárista a dramaturg československé televize Gustav Oplustil. Třebaže měli čtyři děti, rozhodli se s babičkou, že sebou na cestu vezmou svou nejmladší dceru Kateřinu, moji mámu. Ta tehdy pracovala ve filmovém studiu Barrandov jako začínající klapka. Zrovna dotočili film Oldřicha Lipského „Adéla ještě nevečeřela“, takže nebyl problém s jejím uvolněním. Nasedla s rodiči do televizního autobusu a vyrazili na dovolenou, která, jak se později ukázalo, všem změnila život.

Po dlouhých 36 hodinách se konečně dostali do Budvy. Malého, malebného, pobřežního města na černohorském pobřeží, které podle legendy založil král Kadmos, potom co byl vyhnaný s Théb. Po několika dnech hezké a poklidné dovolené přišlo i osudové pondělí. Spolubydlící poprosila mou maminku, jestli by alespoň tento večer nemohla zůstat na korzu alespoň do deseti. Měla v úmyslu si pozvat kamarádky na víno a maminka zrovna nebyla sovou okouzlenou nočním životem a spolubydlící překážela. Vyšla jí vstříc a myslela, že ten večer stráví spolu s rodiči u hradeb starého města. Hned vedle nich seděl štíhlý a pohledný mladík, kterému maminka padla do oka. Byl to můj otec Vasko. Tehdy čerstvý absolvent agroekonomie měl dokonce funkci turistického inspektora. Z toho titulu pozval mé prarodiče a mámu k posezení u jeho stolu. Prarodiče odešli, amorek vytáhl svůj šíp a maminka se místo v deset vrátila domů až ve dvě v noci. Děda celou záležitost bral jako letní románek, jenže románek se změnil v „gotický“ román. Třetí den po seznámení, otec pozval Oplustilovy na návštěvu k jeho rodičům. No… a už se domlouvala svatba. Celá záležitost se odehrála velice rychle. Děda ji bral pouze jako kapric zamilovaných, babička z toho nebyla právě šťastná. Dalších čtyřicet lidí v autobuse se rozdělilo na dva tábory. Na ty, kteří svatbu podporovali a ty, kteří byli proti.  Nakonec k ní stejně došlo kvůli událostem, které se pak následovaly.

Pokračování za týden

Miroslava Besserová