Jak to myslíš?

Přečetla jsem tisíce knih a celý život píšu. Dovoluji si proto tvrdit, že poznám, když čtu nebo slyším od svých kolegů z médií nějaký nesmysl.

Například mne naprosto deprimuje, když mi někdo v šest večer popřeje příjemný zbytek večera. Zbytek je něco zbytného, co se už pár dní válí v lednici nebo v koupelně a nakonec je s opovržením vyhozeno do popelnice. Večer může být krásný, plný dobré nálady, prožitý v rodinné pohodě, klidný o samotě s hudbou...

Dobře, se zbytkem večera se vyrovnám podle svého. Buď vyplivnu na neviditelného kolegu sprosté slovo nebo si jen povzdechnu: už zase?! Horší je, když slyšíte například: „ Díky špatně uzavřené smlouvě přišla firma o pět milionů korun a zaměstnanci proto nedostanou vánoční prémie.”. Díky (teď opravdu) této formulaci jsem ochotna jít s dotyčným zaměstnanci před budovu ředitelství a zasypat ji něčím hodně nevoňavým... Jako že děkujeme!

„Díky několikadennímu dešti byla vyplavena osada Zálesí, ze které zbyly jen trosky budov a několik mrtvých domácích zvířat...” To tedy nevím, kdo by byl tak slabomyslný a děkoval za takovou pohromu!

„Díky zákulisním jednáním se nakonec delegace nedohodly a násilí v regionu bude dál pokračovat.” Síla, co? Kdyby skutečně jednání stála za poděkování, nastal by mír a obě delegace by se vrátily domů se slávou.

Problémem je, že zůstává jádro zprávy a záměnou slov „díky-vinou” je cizinec naprosto zmaten. My máme (díky-vinou) tréninku dar rozluštit, co je nám sdělováno. Ale co ti, kteří by tuto záměnu nepochopili? Pak bychom na ulici např. slyšeli: „Díky Tobě mi ten vlak ujel a já se nedostanu včas na letiště! - Díky, že jsem se po včerejším obědě pozvracel! - Díky té díře v chodníku jsem si zlomila nohu! - Vinou dobrého počasí jsme prožili krásnou dovolenou na horách! - Vaší vinou jsem dostala poslední výtisk té knihy!

Atd., atd.

Dočetli jste až sem? Rozhodněte se: je to mojí vinou nebo díky mému spravedlivému rozhořčení?

Venda Šebrlová