Mariina závěť

Colm Tóibín

Mariina závěť

Tisíciletá moudrost praví, že není větší bolesti než té matčiny, když se dívá do hrobu svého dítěte. Příběh Ježíše Krista vidí Marie jinýma očima, než jeho přátelé a stoupenci. Nechce slyšet nic o zázracích, o jeho zmrtvýchvstání - ona ví, co všechno se tenkrát stalo.

Chodí za ní dva muži, pečují o ni a vyptávají se. „... Mohla bych se nad tím pousmát, nad tou upřímnou potřebou nejapných historek nebo ostrých, jednoduchých schémat ve vyprávění o tom, co se nám všem stalo, jenže já jsem se už usmívat zapomněla. Stejně jako jsem už neměla potřebu plakat...”

Jenže Mariiny vzpomínky jsou jiné, než ti lidé čekají. Jeden sepisuje  dopisy a „Vím, že psal o věcech, které neviděl ani on, ani já.” Dodnes čteme, co se stalo před Kristovým narozením, o zázracích, o ukřižování. Čteme o člověku, který žil v době, kdy houfy zbídačených venkovanů utíkaly z vyprahlých vesnic do měst. Čekaly, až jim někdo dá naději a  ukáže cestu. Bude statečnější než oni a stanou se jeho stínem, s ním nastane spravedlnost na zemi.

Jenže v Mariině zpovědi čteme o tom, jak se syn odcizoval, jak donutil mrzáka vstát z lože, jak oživil Lazara a proměnil vodu ve víno. Čteme, jak to možná bylo... Co cítila, když za ní přišel Marek a oznámil, že Ježíše ukřižují a Římané potrestají všechny jeho stoupence. Marie nechce odejít do bezpečí: není jeho stoupenkyní, je jen matkou.

Je to zvláštní čtení, teď, ve dny vzpomínání na zesnulé. Marie nechtěla, aby Ježíš byl slavný. Chtěla jen, aby žil...

Vydala Mladá fronta

Venda Šebrlová