Dušičkové rozjímání na téma "Adoptujte si hrobku"

Možná jste už také potkali na své cestě anděla se zvláštními, motýlími křídly. Shlíží z billboardu a vyzývá nás v tomto dušičkovém čase, abychom pomohli – třeba formou DMS - zachránit významné pražské hroby. Nebo si adoptovali něčí zpustlý či poškozený hrob. Náhrobek na některém z pražských hřbitovů, o který není, kdo by se staral, ale je umělecky cenný nebo pod ním odpočívá člověk významného jména. Nebo obojí dohromady. Co je to za nápad a jak se daří jej uskutečňovat? A jaký to všechno má smysl v čase, který žijeme? O tom ví nejvíc Oldřiška Dvořáčková, která před pár lety dostala projekt této zvláštní adopce ve Správě pražských hřbitovů na starost.

Jak tento nápad vznikl, měli jste nějakou inspiraci například v zahraničí? Přišel s ním náš pan ředitel, Martin Červený a mne pak přijal, abych pomohla s  jeho realizací. Podle jeho slov mu inspirací byly například cedulky se jmény dárců na kostelních lavicích, nebo koneckonců v té době už i úspěšný projekt adopce zvířat v pražské ZOO. Inspirace ze zahraničí byla například v Normandii, kde je možné adoptovat si válečný hrob, ale na jiném principu, než náš projekt, s kterým jsme začali před více jak dvěma lety.

Na jakém principu spočívá tedy adopce u pražských hrobů? Hroby se adoptují na dobu 10 let, po které se o ně nájemce bude starat a především se zavazuje provést nutné opravy hrobu a náhrobku. O adopci dostane certifikát a může ji prezentovat i veřejně. Nepronajímáme ale hrobová místa, jen náhrobky (to totiž jedině zabezpečí, že s pohřbeným nemůže být nijak nakládáno). Které hroby jsou do projektu adopce zařazené, můžete zjistit na internetu. V nedávné době jsme pro adopce zprovoznili samostatné webové stránky (www.hrbitovy–adopce.cz).

Taková oprava většího, třeba i umělecky cenného náhrobku ale může být i dost nákladná...To ano, adopce samotná stojí na deset let mezi třemi až deseti tisíci a náklady na opravy hrobů se pohybují v řádu tisíců až desetitisíců korun, ale je možné je provést třeba ve více etapách, adopční smlouva nestanoví, že je opravu nutno realizovat hned v prvním roce adopce.

Aby se mohli na adopci podílet i drobní dárci, spustili jsme letos veřejnou sbírku, kam lidé mohou přispět jakoukoli částkou, třeba i DMSkou. Z vybraných prostředků se pak budou v případě  havarijního stavu opravovat náhrobky, o které se v projektu adopce nikdo nepřihlásil déle než dva roky.

Hřbitovy jsou vlastně velkou a otevřenou galerií uměleckých děl – sochařských i architektonických, na mnohých náhrobcích se podíleli velcí umělci 19. i 20. století. Jen namátkou jsou to jména jako František Bílek, F. X. Lederer, Václav Prachner, Franta Úprka... Vše je volně přístupné veřejnosti,  bohužel se všemi důsledky toho, že hřbitovy není možné nikdy stoprocentně zabezpečit. Pracuje tu nejen zub času, ale i zloději.

Orientují se ti, kdo zcizují výzdobu náhrobků podle toho, že jde o umělecké dílo? Ani ne, spíš jde o jen o materiál, většinou drahé kovy. Díla z jiných materiálů trpí především povětrnostními vlivy.

Čí hrob byl adoptován jako první, a jaký je o adopce zatím zájem? Byl to hrob malíře Julia Mařáka na Vyšehradě. Mimochodem, Správa pražských hřbitovů má ve své péči z celkového počtu asi 60ti pražských hřbitovů jen 29. A na nich všech lze hroby adoptovat. V tuto chvíli máme zařazeno do projektu více jak 200 hrobů a pracujeme na zařazení desítek dalších. Od začátku projektu je ale už víc jak stovka z nich adoptovaná.

Co to číslo říká o nás, že zapomínáme nebo naopak? Hlásí se vám lidé sami, nebo tomu napomáháte? Myslím, že vzhledem k tomu, že projekt není nijak výrazně medializovaný, je to docela úspěch. My jen velice výjimečně oslovujeme nějaké instituce nebo osobnosti spjaté s konkrétním  jménem. Většinou se zájemci hlásí sami. Navíc v  poslední době mi často píší nebo volají lidé s dotazem, zda je do projektu možné přidat nějaký další hrob. Je zvláštní, že ačkoli jsme doposud cílenou reklamu projektu nedělali, s výjimkou několika článků nebo rozhovorů, dozvídám se od lidí, že si o něm mezi sebou většinou sami řeknou. Převzít péči o náhrobek někoho, kdo není z mé rodiny, investovat často několik desítek tisíc, to je rozhodnutí, které si každý musí v klidu zvážit, a nějaká velká masmediální propagace takové rozhodnutí podle mého názoru neovlivní. A tak to, že se i přes její absenci podařilo zachránit už více jak sto hrobů je myslím docela dobrá zpráva o stavu naší společnosti.

Jsou to spíš jednotlivci nebo firmy, instituce…? Kupodivu převládají jednotlivci, ale také zájmová sdružení a spolky, často se nám ozývají rodné obce, také školy, kde například pedagogové nebo i studenti sami kvůli adopci zorganizují sbírku.

Našla jsem mezi hroby k adopci také opravdu známá jména, která, zdá se, zatím nikoho nezaujala, aby pomohl. Skladatel Vilém Blodek, slavný violoncellista Hanuš Vihan... Také tu vidím jméno Kotěra, přičemž náhrobek skutečně navrhl ten známý architekt Jan Kotěra. Jak je to možné? Tady jde o shodu jmen, tato rodina Kotěrova není blízce příbuzná s architektem Kotěrou, který tento unikátní náhrobek navrhl. Náhrobek Hanuše Vihana je dílem Františka Bílka. Obecně velká řada sochařů a architektů se v minulosti zabývala navrhováním a tvorbou náhrobků. Je těžké vyzdvihnout nějaké jméno z té plejády hrobů v adopci, protože za každým stojí zajímavý a nějak výjimečný příběh – nejen pohřbeného člověka, či tvůrce výjimečného náhrobku, ale posléze pak i adopčního nájemce. Já tomu říkám „příběhy za příběhy“. Někdy zcela fádní a nenápadný náhrobek mnohdy skrývá velikána naší historie a naopak, velcí umělci tvořili i pro neznámé rodiny.

Je umělecké bohatství, které je součástí hřbitovní výzdoby, už nějak dobře zdokumentováno? Systematicky se hřbitovům a uměleckým dílům na nich nikdo nevěnoval po dlouhá desetiletí. Teprve v posledních letech se začínají objevovat publikace s touto tematikou a my sami mnohdy čerpáme informace z mnoha různých zdrojů. Přímo funerálnímu umění se věnuje ve své knize R. Prahl. Mezi zajímavé publikace se řadí například knihy Miloše Szaboa Olšanské hřbitovy, které mapují jednotlivá oddělení, nebo starší publikace Petra Kovaříka Klíč k pražským hřbitovům. Pro širokou veřejnost je pak zajímavá publikace Miloše Dvořáka Po hrobech slavných. Často se ale obracíme k dnes už antikvárním publikacím A. E. Hrušky, V. Síse, J. Lányho či A. Peřiny.

Je nějaký hrob, ke kterému máte zvláštní vztah z určitého důvodu? To je těžké říct, většinou je to ten, kterým se právě zabývám. Teď mám velkou radost, že se snad povede adopce hrobů bratří Linhartových, o které má zájem Městská část Praha 4. To byli čtyři bratři, zapojení za války do činnosti známé odbojové skupiny ÚVOD okolo kapitána Morávka, která udržovala spojení s Londýnem prostřednictvím vysílačky Sparta. Válku přežil jen jeden. Jsou to velcí hrdinové protinacistického odboje.  Nebo mne těší, že se povedlo náhodou, při hledání úplně jiného hrobu, objevit hrob Fridolína Hoyera. Je na něm krásná socha atleta. Hoyer byl skvělá osobnost, zakladatel těžké atletiky u nás. Dostal box, vzpírání a další disciplíny z pouťových stanů do tělocvičen. A dokonce svého syna, který trpěl křivicí, dovedl k titulu mistra Evropy v boxu. Do jeho tělocvičny na Václavském náměstí chodila trénovat elita z Barrandova, ale i prvorepublikoví policisté. V době heydrichiády tam Hoyerovi schovávali parašutisty. Jeho syn vedl tělocvičnu až do 70. let. Během 14 dnů, kdy jsem tyto informace zveřejnila na webu, se nám přihlásil se Svaz těžké atletiky a ten hrob adoptuje. Takové krásné objevy se šťastným koncem mám ráda.

Máte tedy nějak zpracovaný každý život člověka, který je v daném hrobě pohřben? Ano, na webu projektu je vždy informace o osobnosti, a pokud je to umělecké dílo, tak i o umělci, který se na jeho výzdobě podílel. Vždy se snažíme do několika málo odstavců vtěsnat životy, které jsou na román, zpracovat je tak, aby životní příběhy těch osobností oslovily i širokou veřejnost. Kdo se o danou osobnost zajímá více, může se podívat na prameny, ze kterých čerpáme a které vždy uvádíme.

Mluvíte v množném čísle, ale je to zjevně hlavně vaše práce. Jste tedy historička? Nejsem, dostala jsem se k tomuto projektu úplnou náhodou. Já jsem vlastně původní profesí vyučená prodavačka drobného zboží v Bílé labuti (směje se). Ale vyrostla jsem na Malé Straně, mám ráda literaturu, historii, kdysi jsem také publikovala do jednoho měsíčníku… To všechno asi rozhodlo při mém výběru. Výhodou určitě bylo i to, že jsem předtím prošla různými firmami – stavařskými, účetními, pracovala jsem na různých administrativních pozicích. A při této práci je nutné skloubit badatelsko–historickou stránku věci s tou právní i účetní. Proto byla pro tento účel možná škola života lepší než třeba studium kunsthistorie. I když myslím, že i na něj brzy dojde, když mi to čas dovolí.

Přihlásil se vám o adopci už třeba i někdo, kdo žije v zahraničí? Ano, ale více se lidé ze zahraničí ozývají ani tak ne v souvislosti s adopcí, spíše hledají své předky. Stalo se ale, že kvůli hrobu nakladatele Topiče jsem oslovila Topičovu nadaci, protože jsem chtěla zjistit nějaké informace, abychom mohli zařadit jeho hrob do projektu. Výsledkem bylo, že se podařilo zkontaktovat vnuka ve Švédsku, který se dnes stará o rodinný hrob.

Nedělá vám vlastně propagaci i ten populární televizní pořad, ve kterém hledají osobnosti své předky? Tam se také aktéři často procházejí po hřbitovech. Cokoli, co lidi upozorní na to, že je vlastně na hřbitovech hezky, a že má smysl tam chodit, pomáhá. Cílem Projektu je praktická údržba památek na hřbitovech, ale Projekt adopce je jen jednou z částí konceptu nového vedení SPH, který sama pro sebe nazývám „Otevírání bran“. Směřujeme k tomu, aby lidé znovu začali vnímat hřbitovy jako součást života, aby začali více pečovat o hroby svých rodin, nebo se přišli na hřbitov třeba jen projít. Podle mě platíme stále ještě daň za to, že se tu více jak půl století o smrti nemluvilo, že se brány hřbitovů obrazně řečeno zavřely, především v hlavách lidí. Není to ostatně tak dávno v historii naší země, kdy se někteří zemřelí se ani nesměli příbuzným vydávat, protože byli i po smrti společnosti nebezpeční. Je načase to změnit. Protože řečeno se slovy básníka Jana Skácela:  „Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami..“

Martina Fialková