Děvočka, davaj kolo!

Prosím, věnujte pozornost článku naší 93leté autorky ze San Fraciska, co zažila v mladých letech...(red)

17. květen byl dnem plným morbidních příhod/událostí.

Praha byla v rukou sovětské armády, která ji právě uchvátila z chvějících se

Hitlerových vojsk. Stále se ještě vzpamatovávala z bombardování Libně a Kbel, které poničilo tato předměstí. A než se stačila vzpamatovat, vypukla 5. května revoluce.

Ještě bylo mnoho mrtvých těl na hromadách v márnicích, která musela být pohřbena. Lidé měli strach, že vypuknou epidemie. Městská hromadná doprava stále ještě nefungovala, ani telefony. Noviny byly Němci zastaven. Všechno bylo zničeno. Německý systém byl v troskách a nový/nové ještě nebyly zavedeny. Zavedení demokratického pořádku bylo zdržováno činností komunistů, kteří nechali mnoho významných/prominentních občanů zmizet.

Toho rána otec ještě nebyl doma ze svého úřadu. Bylo to vůbec poprvé co se ještě večer nevrátil z práce.. Přitom vzdálenost mezi jeho kanceláří a domovem byla asi jen 10 km, tak 45 min. Příměstským vlakem a krátkou cestou pěšky, měly jsme o něj strach.

Jelikož vlaky jezdily nepravidelně, rozhodla jsem se vzít kolo (čerstvě opravené po bombardování) a po otci se podívat. Jela jsem z Jahodnice, kde jsme bydleli, na Florenc, kde měl otec kancelář. V kanceláři nebyl, ale jeho nadřízení mě uklidňovali. Prý byl viděn se skupinou mužů jak někam odcházeli, asi slavit osvobození Československa. To mne trochu uklidnilo. Navštívila jsem další známé a ptala se, kde by mohl být. Ale nenašla jsem ho.

K večeru jsem procházela Žižkovem a blížila se k části zvané Hrdlořezy. Už samotné jméno by vyděsilo každé děvče. Pospíchala jsem domů. A pak se to stalo. Najednou se z čista jasna objevil podsaditý ruský voják s namířenou zbraní na mne. Přikázal mi „Děvočka, davaj bicykl“.

V tom okamžiku jsem si vzpomněla na zprávy o znásilnění českých děvčat a dokonce usmrcení, když kladly odpor/se vzpíraly nebo násilníka něco rozčílilo.

Ohlédla jsem se kolem, ale okolní ulice byly liduprázdné, nikde nikdo. I kdyby tu ale bývali chodci, nikdo by neměl zbraň a stejně by se neodvážil Rusovi postavit. Ruští vojáci, jsou-li opilí, zacházejí bláznivě se zbraněmi. Usoudila jsem, že jsem tu jen já proti tomu silnému vojákovi. Já s mým důvtipem, vzhledem a s mou omezenou znalostí ruštiny.

Napadlo mne, že velmi primitivní lidé se snáze dojímají a jsou důvěřivější než sofistikovanější jednotlivci. A tak jsem se rozhodla použít psychologii. Konec konců co mohu ztratit,  použiji-li vlídnost jako svou zbraň? Tak jsem se na něj přátelsky usmála, sklouzla půvabně s kola a co nejsrdečněji (nejlepší ruštinou jakou jsem svedla/dala dohromady jsem zvolala: „Zdravstvuj, jak se vede? A na co potřebujete mé kolo?“ Ruský voják, vzhledem i chováním bambula, ustoupil stranou. Byl překvapený, že v české Praze někdo mluví rusky. Také ho překvapila moje přátelská odezva.

Na jeho tváři se zračilo zmatení, jak se snažil vysvětlit, na co kolo potřebuje. Zbraň mu sklouzla k zemi. Pak řekl ostýchavě: „Rád bych viděl Prahu líp a rychleji. Slyšel jsem, že je to zajímavé město.“

V tom okamžiku jsem věděla, že jsem zvítězila. Voják zapomněl, že je útočník. Pokračovala jsem přátelským hlasem. Ano, Praha je opravdu pozoruhodné město, plné historických pokladů. Zaslouží si být viděna pomalu, ale do mnoha míst se s kolem nedostanete. Už jste viděl náš hrad, plný nezapomenutelných míst, katedrál a kostelů? Tam po staletí sídlili naši králové a královny. A viděl jste naše muzeum? Stojí uprostřed města, na Václavském náměstí. Je nádherné! Voják přiznal, že neviděl.

To si nesmíte nechat ujít! Musíte využít příležitosti, že jste tady a navštívil tohle místo. Kolo je ale moc rychlé a někdo by vám ho mohl ukrást, až budete v katedrále.

A pak je tady kostel sv. Mikuláše, je jedinečný. Když vzhlédnete ke stropu, je tam obrovská kopule, že se vám až zatočí hlava. A líčila jsem dojem z takové návštěvy, jak nejlépe jsem uměla. A Staroměstské náměstí, kromě velkých kostelů s hudbou varhan, která vás povznáší do nebe a také orloj! Na něm několik století staré hodiny, které nejen ukazují čas, ale také pohyb měsíce. Je na nich také dvanáct barevných postav apoštolů a Ježíše. Na konci každé hodiny se zjevují v okénkách, pak kohout zakokrhá a kostlivec potřepe svou kosou. A používala jsem ruce, tvář i tělo k vyjádření údivu a potěšení z pohledu na takový historický div.

A co Karlův most přes Vltavu. Už jste se na něj podíval? Po celém mostě jsou zajímavé sochy od slavných sochařů.

Také je tam pozoruhodná socha Ježíše sestupujícího z kříže a opírajícího se o sv. Anežku, jeptišku. Viděl jste to?

Voják byl zdrcen a přiznal, že nic z těchto pražských monumentů neviděl. V tom okamžiku jsem vycítila, že zapomněl na své útočné úmysly.

Tak jsem obrátila pozornost na svého někdejšího útočníka: „Pověz mi něco o sobě. Jak se jmenuješ?“ „Vasil.“ „A co tvoje mládí, tví rodiče, pověz mi něco o nich.“ Vyzvala jsem Vasila, aby mluvil o sobě. Své rodiče si ale nepamatoval. Vyrostl v sirotčinci mezi chlapci jako on. Mezi věkem 12 a 13 let, uprostřed bojů mezi útočícími Němci a jeho rudou armádou bylo sirotkům nabídnuto vstoupit do armády. S příslibem dobrého a více jídla a také částečně z vlastenectví vstoupil Vasil do armády. Od té doby byl stále v bojích.

„Už od dvanácti let?“ jsem se divila. „Ano, všichni chlapci byli kolem tohoto věku. Někteří i mladší. Viděl jsem je kolem mě na frontě, padli a umírali. Takový byl můj život posledních pět let! Jídlo bylo někdy lepší než v sirotčinci, ale většinou horší, nebo ho bylo málo, nebo žádné. Ale nezazlíval jsem jim to, moje vlast potřebovala všechnu pomoc, aby přežila“ řekl.

Slunce se sklánělo k západu. Poprosila jsem Vasila: „Mohli bychom jít s kolem ve směru mého domova?“ Nevadilo mu to.

Cestou k domovu jsem měla mnoho dotazů ohledně bydlení, pracovních podmínek, oblékání, o rodinném životě a vztazích chlapců a děvčat v Sovětském svazu. Byl to obraz života pod srpem a kladivem, hodně bídná existence. Život občanů byl bojem o pouhé přežití. Hlavní starostí bylo naplnit žaludek jakýmkoliv jídlem. Šaty sloužily hlavně ke krytí těla a chránit před zimou. Životní podmínky byly takové, že lidé se považovali za šťastné, když se mohli v noci někde natáhnout na spaní a nebýt vystaveni dešti a mrazu. Vasil také znal mnoho lidí, kteří byli dlouho ve vězení, ale nevěděl proč. Mnozí se vrátili s podlomeným zdravím a zničenými životy.

Navzdory okolnostem za kterých jsme se potkali, mé srdce mě pro něho bolelo. Jak smutný život! Jak ochuzená existence! Nechyběly jim jen materiální věci tohoto světa, ale také duchovní bohatství.

Ústní či písemné šíření jakéhokoliv náboženství či náboženské filosofie bylo zakázané. Mé srdce plakalo pro Vasila a jeho lid.

Slunce už se chystalo za obzor a oranžově se rozzářilo. S omluvným tónem hlasu jsem se obrátila na Vasila: “Prosím pochopte, že už musím domů. Na kole je to asi půlhodinová cesta, ale pěšky by mi to zabralo víc jak dvě hodiny (přeháněla jsem). A maminka na mě čeká s obavami. Víš, tady je nevyřešená politická situace. Chaotický konec války a nedávná revoluce nám způsobila mnoho problémů. Máti by plakala, kdybych nebyla doma do tmy.

A dodala jsem: „Bylo to zajímavé mluvit s tebou, Vasile a budu si to navždy pamatovat. Ale opravdu už musím jít.“ Vasil řekl, že to chápe.

Když jsem nasedla na kolo, slyšela jsem ho volat: „Ahoj. hezké české děvče, nikdy nezapomenu na naše setkání a povídání. Moc se mi to líbilo“. Držela jsem řídítka jednou rukou a druhou jsem zuřivě mávala na pozdrav. „Také se mi to líbilo a nikdy na to nezapomenu. Budu si tě vždycky pamatovat.“ A opravdu jsem to tak mínila …

Slunce zapadalo za obzor. Cítila jsem se jako bych plula v oblacích, ale když jsem se dotkla svých tváří, byly tam slzy. Nechápala jsem, proč jsem byla tak dojatá. Byla to úleva, že hrozba byla zažehnaná? Nebo jsem litovala všech těch lidí tak daleko, které jsem ani neznala, kteří prožívali neštěstí? Nebo mi bylo líto, že toto podivné setkání či dokonce přátelství skončilo? A když jsem plakala, proč jsem měla tak povznesenou náladu?

Někdy nerozumíme sami sobě, ani našim pocitům!

Když jsem dojela domů, byla už tma. Maminka i mladší sestra Kateřina mne s úlevou přivítaly, i když jsem nepřivezla žádné zprávy o tatínkovi. Ale stále jsme ještě doufaly, že vše dobře dopadne.

Jiřina Teyrovská