Karel Kryl v San Mateu

Ze sokolského Věstníku 1988

Konečně jsme se dočkali - Karel Kryl po 7 (!) letech v San Francisku. Ne snad, že by mezitím v USA nebyl a nevystupoval - ku příkladu před třemi roky byl v Los Angeles a všude jinde s výjimkou San Franciska - ale tehdy totiž..."Kryl?", opáčil mi na dotaz proč jako Kryl ne(zavítá) sem k nám, tehdejší funkcionář Sokola - jinak velmi hodný a aktivní pán. "Kryl! Toho já neznám" A basta! Bohudíky časy se mění a s nimi i lidé, stojící v čele (Sokola) a tak 22. dubna (1988) byl Karel přivítán zcela zaplněným sálem Sanmateovské sokolovny - prý nás tam bylo ke dvoum stům.

Přišli jsme my, Karlovi nadšení obdivovatelé, kteří ho známe ještě z vlasti a kteří si neseme v sobě jeho písně, jež byly zralé a svěží tehdy, před těmi dvaceti lety, jsou zralé a svěží teď a zůstanou takové napořád. Spolu s námi tam byli i naši "osmačtyřicátníci" a ti, narození později, pro které je skutečnost roku 1968 jen abstraktním pojmem - ti byli přivedeni zvídavostí a ti se Karlovými obdivovateli teprve stali.

Ten nabitý sál byl příjemným překvapením: Zjednodušeně lze říci, že zase jednou byl podán důkaz, že do emigrace odešli kromě jiných také lidé, pro něž platí, že "nejenom chlebem..." a jejichž odchodem vlast ztratila a jejichž počet není nepodstatný.

Karlovo umění není totiž pro každého. Jeho kumšt si vyžaduje diváka určité úrovně - asi tak, jako si to vyžadovalo Osvobozené (divadlo), či později Suchého Semafor, anebo Rokoko, či Divadlo Y - t.j. diváka, který pochopí a absorbuje hloubku jeho veršů. Karlovy verše a písně - vlastně zpívané básně - nejsou jednoduché; na rozdíl od ostatních, bohužel i tzv. zakázaných autorů (tedy v ČSSR zakázaných) mají obsah. Hluboký obsah, vetknutý do básnicky vytříbené formy, ukrytý ve verších dokonalých vazbou a rytmem - u kolika autorů dneška toto můžeme nalézt? Karlovy básně jsou prostoupeny metaforami na straně jedné a slovními hříčkami na straně druhé a proto porozumění jim není dáno každému. Jsou Macharovsky nesmlouvavé - bez obalu a tvrdě nazývají věci pravými jmény - Karel Kryl není básníkem pro salonní chameleonstvo. Která z jeho písní byla nejúspěšnější? Ta, kterou zahájil - gladiátorská. "Cesta je prach a štěrk a pouliční špína..." A Král a klaun. A Bratříčku - ta bude vždycky zelená, vyvolávající mrazení v zádech. A přenádherná Lásko, Karavana mraků a všechny další, které jsou známé více či méně - ty všechny byly pro nás nové a nejkrásnější. Z těch opravdu neznámých - alespoň pro mne - se zaskvěla píseň, jejíž pravý název neznám. Snad Dopis Martině, či Martině v sedmi pádech. V pádech, které si většina znás skloňuje ve svém nitru. Skvost mezi skvosty. Kdyby se tak Kryl

nejmenoval Kryl, ale Crill, či Piaf, či Aznavour - ale to už je naše zlatá česká staletími utvrzená povaha.... Dále není možnost se nezmínit o písni ve třech verších, Ireně - kolik že jich vlastně bylo? Co bylo záporem? Že jsme neslyšeli Pušky a děla, Srdce a kříž, Pietu, Hrob neznámého vojína, Baladu o nevidomé dívce, Vánoční a desítky dalších - Karle, přijeď opět, a co nejdříve.

Byl to tedy večer, na který se nezapomíná. Večer, jaký bychom potřebovali a chtěli mít každý měsíc. Vychutnat krásu češtiny - jazyka, kterým lze vyjádřit to, co nelze jazykem jiným. Názor nedouka? Vzpomínáte, co tu před třemi roky říkal o češtině Vladimír Škutina? Literát, ovládající více než jeden cizí jazyk? Ale já chci vzpomenout Škutiny z jiného důvodu: Nevím, kdo zorganizoval Krylův kulturní zájezd. Ale zde, v San Framcisku, vděčíme uskutečnění tohoto večera nynějšímu presidentovi Sokola, Davidu Kůrkovi. David se narodi zde, v USA, ale na rozdíl od mnoha našich tzv. politických emigrantů je hrdý na svou starou vlast a mluví česky, protože - a tady bych vzpoměl slov pana Škutiny, kdy vyprávěl, jak v Kapském městě k němu přišla rodina našich krajanů a omlouvala se, že již mluví špatně česky a po ubezpečení, že naopak, že jejich čeština je výborná, se otázali: "Hádejte, jak dlouho je už naše rodina venku?" "40 let" hádal pan Škutina - "Ba ne," odpověděli - "tři sta třicet. My jsme totiž Komenští." "To byli totiž potomci Jana Amose Komenského - Figuliusovi," pokračoval pan Škutina, "kteří sem přišli s prvními Bury a v té rodině se po všechny ty časy mluví česky! A já chtěl před nimi pokleknout a políbit jim ruce."

A toto díkuvzdání budiž dáno všem těm našim krajanům, kteří jsou jako tito Komenští - a v tomto specielním případě rodičům Davida (Kůrky). Za to, že žijíce 40 let mimo vlast, zůstali Čechy - oni i jejich děti.

Tož poděkujme Karlu Krylovi ještě jednou. A doufějme, že v příští roce - alespoň tak to pan Kemr ve své řeči téměř slíbil - opět na shledanou. Nakonec informace pro ty, kterým se ten rok zdá příliš dlouhý a kteří to nevědí: Karel vydal několik desek, z těch větších to jsou: Bratříčku, zavírej vrátka, Maškary, Karavana mraků, Plaváček a Rakovina. (Tady jsou adresy, které už neplatí.)

Článek by uveřejněn ve Věstníku Sokola San Francisko, autor se nepodepsal. Příběh je čtvrt století starý, kvůli zřetelnosti jsem někde přidal poznámky a doplňky, jsou psány italikem.

Mám svůj vlastní zážitek z tohoto koncertu. Karel seděl se sklenicí plzeňského sám u stolu. Přisedl jsem a podělil se s ním o svůj "krylovský" příběh. Začátkem sedmdesátých let jsme navštívili naše známé z Modřan, Krechlerovy, na Islandu. Kosťa tam byl zaměstnán jako houslista v islandském symfonickém orchestru. U nich jsme poprvé slyšeli Krylovy písně z nahrávek, které pikantně rozmnožovali

technici při Československém velvyslanectví v Reykjaviku. Karel si vyslechl můj příběh, na okamžik mu přeletěl úsměv přes tvář a, zřejmě potěšen, zavrtěl hlavou a poznamenal: "To je čistý surrealismus!" Jak by ne - prověření technici přímo na komunistické ambasádě rozmnožují písně zakázaného autora. Pod svícnem je tma....

To bylo prvně a naposledy kdy jsem Karla viděl a slyšel, pak jsem už byl odkázán jen na reprodukce jeho hudby. Bohužel, jako tolik vyjímečných a tvořivých lidí, zemřel příliš mlád.

Zdeněk Verňák, San Francisko