Dvěstě let od výbuchu sopky Tambora

Katastrofální sopečný výbuch podnítil vznik lidových oslav dobré úrody

(Letos uplynulo 200 let od erupce indonéské sopky Tambora)

"Ne přírodě poroučet, přírodu poslouchat." (Francis Bacon)

Ani opakované triumfy lidské nezlomnosti nepřekryjí  fakt, že matka příroda nám co chvíli hmatatelně nepřipomene,  že sice podnikáme úctyhodné pokusy ji zkrotit a podmanit si její rozsáhlé bohatství, ale tváří v tvář zuřícímu tornádu, prudkému zemětřesení či smrtelnému oblaku žhavých plynů letících po úbočí sopky, jsme bezbranní. Právě sopky patří k nejděsivějším projevům vnitřních sil naší planety. Problém spočívá v tom, že důsledky jejich činnosti jsou nikoliv významu lokálního, ale globálního.

"Vlasové vstávali na těle mém." (Job 4, 15)

Psal se rok 1815 a Evropou znovu obcházel přízrak francouzského císaře Napoleona. Ten totiž opustil své vyhnanství na středomořském ostrově Elba a v krátké době shromáždil kolem sebe velkou armádu čítající na 200 tisíc vojáků. Ve stejné době, přesněji ve dnech 5. až 15. dubna, vybuchla na druhém konci světa na ostrově Sumbawa v daleké koloniální Indonésiii, východně od Bali, sopka Tambora. Vulkánem, nečinným již desítky tisíc let, otřáslo v rozmezí deseti dnů několik mohutných explozí, při nichž vychrlil těžko uvěřitelných 100 až 125 krychlových kilometrů tekoucí lávy, sopečného popela, bahnotoků a dalších vulkanických produktů včetně obrovského výboje statické elektřiny. Erupční sloup pyroklastického mračna sahal v atmosféře podle rozdílných odhadů do výše 40 až 70 kilometrů a celá oblast se na několik dnů ponořila do tmy. Uvolněná energie, odpovídající 170 000 hirošimským atomovým bombám, napáchala nepředstavitelné škody. Ohnivé proudy lávy zdevastovaly valnou část ostrova a v bezprostředním okolí potkalo strašnou smrt asi deset tisíc lidí, bezpočet dalších (zhruba 92 000) zemřelo během následujících měsíců, většinou na následky hladovění a různé epidemie. Výbuchy rozmetaly horních 1500 metrů sopečného kužele a zbyl po nich obrovský kráter (kaldera), o průměru šest kilometrů a hloubce 700 metrů. Na Sumbawu a okolní ostrovy se snesla silná vrstva popela, která zahubila všechnu faunu a zničila veškerou vegetaci  včetně zemědělských plodin. Trvalo pět let, než se objevilo první rostlinstvo. Ještě  celé roky se v zemském ovzduší  vznášely aerosolové částečky prachu a sloučenin síry a způsobovaly nezvykle zbarvené západy slunce.  Pro budoucí generace je tehdy zachytila řad malířů, například slavný anglický romantický krajinář J. M. W. Turner.

Samotné největší  historicky doložené  sopečné erupce si v Evropě nikdo nevšiml. O několik týdnů později utrpěl 18. června u Waterloo Napoleon porážku a na "valčíkovém" Vídeňském kongresu zástupců téměř všech zemí Evropy se stále tančilo na každodenních plesech. Avšak částice prachu, které byly mohutnými výbuchy vymrštěny do atmosféry, "vyrazily na cestu kolem světa" a neminuly ani střední  Evropu. Její obyvatelé sice o žádném sopečném výbuchu nevěděli, ale záhy si všimli nastalých klimatických změn a "bláznivého" počasí. V řadě zemí zaznamenali katastrofální  neúrodu a Evropou se začal šířit hladomor. Situace byla ještě o to těžší, že se lidé dosud nevzpamatovali z následků napoleonských válek, které přivedly řadu rolníků na mizinu. Následující zima na přelomu let 1815/1816 patřila k vůbec nejchladnějším v zaznamenaných lidských dějinách. Jako by nechtěla vůbec skončit, sníh padal ještě koncem května, pak přišly deště a úrodu nakonec poničily kroupy a bouřky. Urodilo se málo  obilí i ovoce, lidé hladověli, žili na hranici životního minima (v kritických situacích se dostávali pod ní) a plni obav hleděli do neutěšené budoucnosti. V letech 1816-1817 došlo také k prvnímu masovému vystěhovatelství venkovského obyvatelstva  především do Severní Ameriky, v menší části také do Ruska.

"Nepozbývejte  mysli: bývá to často poslední klíč ve svazku, jímž se otevře zámek." ((Helena Rowlandová)

K postiženým patřilo také obyvatelstvo württemberského království  v jihozápadní části Německa a okolím jeho hlavního města Stuttgartu se nesl nářek zoufalých zchudlých rolníků. Právě v roce 1816 převzal královské žezlo po svém otci Fridrichovi I. třicetipětiletý Vilém I. Ten se v roce 1813 seznámil v Anglii s ovdovělou ruskou velkokněžnou Kateřinou Pavlovnou (dcerou cara Pavla I.) a jejich láska na první pohled nemohla skončit jinak než svatbou v Petrohradu počátkem roku 1816. Horší začátek vlády - neúroda a hladomor - si nemohl mladý královský pár jen stěží představit. Řešení se však v této zoufalé situaci našlo. Královna požádala svého bratra cara Alexandra I. o pomoc a dodávky ruského obilí zmírnily nejen tu nejhorší bídu, ale umožnily rolníkům v této malé zemi nastartovat vlastní zemědělskou výrobu.

"Může být i smutno, jen když je při tom veselo." (Jan Werich)

V roce 1817, dva roky po výbuchu sopky Tambora ve vzdálené Indonésii, se němečtí rolníci mohli pustit do žní. Nejhorší krize byla zažehnána a tak bylo co oslavovat. O rok později uspořádal král Vilém I se svojí královskou manželkou Kateřinou (zbýval ji tehdy jen jeden rok života, protože neočekávaně v pouhých 31 letech v roce 1819 zemřela) v den svých narozenin 28. září v lázeňském městě Bad Cannstadt (dnes součást Stuttgartu) velkou slavnost typu naší "Země živitelky" v Českých Budějovicích. Tento dobrý králův nápad na uspořádání slavnosti se pak stal každoroční tradicí, pořádanou vždy v měsíci září jako "veletrh" produktů württemberského zemědělství. Dnešní německá spolková země Bádensko-Württembersko (po Bavorsku je to druhá nejoblíbenější destinace pro české turisty) není jen zemí velkých průmyslových (Stuttgart, Mannheim, Karsruhe) a lázeňských měst (Baden-Baden), nejstarší německé univerity v Heidelbergu, Bodamského jezera, Schwarzwaldu, skvělého vína, historických a indutriálních památek, ale také zemí, kde lidé uctívají a živě udržují staré zvyky a tradice. Po celý rok se zde koná mnoho  slavností, poutí a trhů, mezi které také patří Cannstadterské Wasen - lidová veselice a zemědělská výstava na oslavu dobré úrody v roce 1817 - první  po katastrofální erupci sopky Tambory. Z globálního pohledu způsobila celosvětový pokles  teploty, rok 1816 dokonce proslul po celé Evropě a Severní Americe jako "rok bez léta".

Použité prameny:

Činčera, J.: Sopky v dejinách. Praha 2006.

Kolektiv autorů:  501 katastrof, které otřásly světem. Praha 2012.

Müller, H.et al.: Dějiny Německa. Praha 1995.

Novák, J.,A.: Smrtící sopky. Praha 2011.

Sonnabend, H.: Bylo nebylo. Čemu v dějinách doopravdy věřit? Praha 2014.

Bohumil Tesařík