Roman Bělor – proč máme Festival Rudolfa Firkušného?

Roman Bělor je od roku 2001 ředitelem festivalu Pražské jaro. Před čtyřmi roky si však k této náročné práci dobrovolně přidal ještě další porci založením úplně nového festivalu, který nese jméno Rudolfa Firkušného a je zasvěcen pianistům.  Čítá každoročně čtyři klavírní recitály umělců význačných světových jmen. Společnost Pražské jaro se jím rozhodla připomenout českého světově proslulého virtuosa, jednoho z největších pianistů 20. století, který se stal vzorem pro generace dalších umělců.

Festival Pražské jaro stál téměř symbolicky pokaždé jako první u Firkušného návratů na česká koncertní pódia. Jako již světoznámý pianista vystoupil na jeho úplně prvním ročníku v roce 1946, ihned po svém návratu z prvního, válkou vynuceného exilu. Po komunistickém puči však následoval však exil druhý a od roku 1948 až do 1990 se Firkušného jméno z našeho povědomí vytratilo. Umělec koncertoval v nejznámějších sálech a s nejlepšími dirigenty a orchestry celého světa, v Československu však ani jednou. Firkušného druhá emigrace symbolicky skončila jeho opětovným vystoupením na Pražském jaru v roce 1990. Návrat to byl, po tak dlouhé době, triumfální, podobně, jako u jeho přítele, dirigenta Rafaela Kubelíka.

Setkal jste se s Rudolfem Firkušným, už za života legendou, osobně? Vzpomínám, že můj tatínek, operní pěvec, vždy říkal, když komentoval různé pražské koncerty:  „Jo, kdyby tady byli Kubelík a Firkušný …“ Nikdy jsem si nemyslel, že Rudolfa Firkušného uvidím a již vůbec ne, že jej osobně poznám. Bylo to pak pro mne jako ve snu, když jsem se krátce po svém nástupu do FOK s panem Firkušným setkal na festivalu v Edinburghu, kam byl orchestr v létě roku 1990 pozván. V roce 1993 jsem s ním ještě absolvoval zájezd Pražských symfoniků po Británii, na což často vzpomínám. V České republice pak Rudolf Firkušný vystoupil ještě několikrát, také zde nahrával, měl další plány - vím o recitálu plánovaném na podzim 1994, bohužel však v létě roku 1994 v New Yorku zemřel.

Jaký ve vás zanechala ta setkání dojem? Byl to úžasný člověk, gentleman ze staré školy, takový demokratický aristokrat. Velice noblesní, přitom měl velký smysl pro humor. Zosobňoval, snad bych řekl, dokonce jakýsi ideál češství.  Vzpomeňme jen jeho přátele: co jméno, to významná osobnost. Byl privátním žákem Leoše Janáčka. Vybavuje se mi, jak vzpomínal na různé, velmi humorné Janáčkovy komentáře po brněnských operních premiérách. Celý život se přátelil s Bohuslavem Martinů, jehož mnohé klavírní skladby premiéroval, a přirozeně s Rafaelem Kubelíkem, světově proslulým dirigentem, zakladatelem Pražského jara, který žil také v exilu. I při svém věhlasu to byl velice skromný člověk.

Kde je vlastně pochován? Rudolf Firkušný i jeho žena Taťána byli pohřbeni na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova, kde mají zásluhou Janáčkovy akademie krásný náhrobek. Jsme v častém kontaktu s dcerou i synem Firkušných, paní Veronikou a panem Igorem. Ten také velmi dobře hrál na klavír, ale pak si vybral jinou dráhu, otcův klavír však stále doma opatruje. Oba podle svých možností z USA přijíždějí a objevují se na našem klavírním festivalu, který nese jméno jejich otce.

Proč vás vlastně napadlo založit tento nový festival, když je podzimní Praha plná dalších velkých hudebních akcí? Jaký je tedy jeho smysl? Rudolf Firkušný byl skutečnou světovou osobností, jakých mnoho nemáme, a je třeba jej připomínat. Prvním impulsem byla velice zdařilá klavírní soutěž, kterou jsme dedikovali jeho památce, a kde jeho syn i dcera předávali ceny vítězům. To nás pak dovedlo k založení dnešního festivalu.

Nyní je tedy „za dveřmi“ 3. ročník festivalu, to už je vlastně tradice založená. Proč myslíte, že by měl pokračovat? Zjistili jsme, že je velký zájem o špičkové klavírní recitály a že je to segment na kulturním trhu, který mají posluchači obzvláště rádi. Nejen ti, kteří klasiku vyhledávají a detailně se v ní orientují, ale i ti, kdo zajdou na koncert třeba jen občas.  A asi nás také právě na klavír hrálo v dětství nejvíc. Je to fascinující nástroj, který je do jisté míry svým zvukem a harmonickou šíří schopen nahradit i orchestr. Také jsme zjistili, že během Pražského jara nejsme schopni uspokojit zájem o tento typ koncertů a řada osobností, které bychom rádi pozvali, nemá možnost přijet v květnových termínech pražskojarních koncertů. Udělali jsme tedy jakýsi „průzkum bojem“, uspořádali v roce 2013 první ročník a byli zvědaví, co to s námi i s posluchači udělá. Výsledek byl velmi dobrý, a proto pokračujeme. Už připravujeme ročník 2016 a máme i představu o tom, jak by mohl vypadat ročník 2017, protože s významnými sólisty je třeba jednat s velkým předstihem.  Rád bych byl, kdyby na Firkušného festivalu vystoupil například Garrick Ohlsson, který je českému publiku dobře známý a domnívám se, že recitál na tomto festivalu by mu „slušel“. Firkušného festival má ještě jednu logiku. Rok je dlouhý a my takto říkáme, že jsme tady, že Pražské jaro po zbytek roku nespí a hned po jeho ukončení vyhlašujeme program Firkušného festivalu.

Proč jste zvolili právě toto období v říjnu, případně v listopadu, když se to nijak neshoduje s životopisnými daty tohoto umělce? Festival přitom ale nemá pevný termín, jak si lze všimnout, každoročně se data trochu mění. Vstoupili jsme do nabité kulturní sezony v Praze s tím, že nechceme narušit její logiku. Na jedné straně jsme se domluvili s Českou filharmonií, že budeme termín přizpůsobovat tak, abychom se do Rudolfina se čtyřmi klavírními večery vešli, aniž by to narušilo její provoz. A na druhé straně je zde dohoda se Symfonickým orchestrem FOK, který má již zavedenou abonentní řadu Světová klavírní tvorba. Té nechceme konkurovat, naopak proto jeden z koncertů našeho festivalu se stane součástí této řady a dělíme se s FOK o jeho náklady i příjmy. V Praze se koná řada velmi atraktivních koncertů i další festivaly, ale je důležité, aby jejich pořadatelé nešli proti sobě a aby se lidé nemuseli rozhodovat mezi dvěma podobnými událostmi ve stejném čase.

A rýsuje se něco podobného, jako se událo loni, kdy byl zahajovacím koncertem Firkušného festivalu mimořádný koncert Berlínské filharmonie, se kterou vystoupil Ivo Kahánek s Martinů 2. klavírním koncertem? To zatím ne, to byla zcela mimořádná příležitost. Loni byl paradoxně náš miniaturní festival zahájen takto gigantickým koncertem, který byl zařazen do turné berlínských filharmoniků k výročí pádu Berlínské zdi.  Ale nevylučuji, že se v budoucnu nemůže stát něco podobného.

V této souvislosti mne napadá, zda by se nedal na festival zařadit Dvořákův klavírní koncert g moll? Ten přeci Rudolf Firkušný velice proslavil, protože jej mnohokrát hrál a propagoval po celém světě, ačkoli před ním tento koncert – oproti ostatním Dvořákovým slavným dílům nebyl zdaleka tak známý. To je určitě jedna z možností. Mělo by to i historickou logiku, třeba k tomu najdeme příležitost. Z hlediska reminiscencí bych ale rád zmínil, že letos vystoupí na prvním koncertu festivalu Yefim Bronfman, dnes rezidenční umělec Newyorské filharmonie, který je Firkušného žákem z Julliard School.

A co nás dále čeká na letošním festivalu? U druhého recitálu Grigorije Sokolova čtu, že je program v jednání. Je nyní, pár dnů před koncertem, už známý? A víte, že není? To je klasický problém s pianisty. Oni mají v hlavě stovky skladeb a také různé záměry či důvody, proč zrovna to či ono v určitém čase chtějí či nechtějí hrát. Různé skladby mají i různé požadavky na techniku a v případě i jen nepatrného problému s některým prstem, který pianista může mít, to pak ovlivní jejich volbu.  Jde o různé filigránské nuance, ale dopřejme jim ten výběr. I v programech jiných festivalů najdete v případě klavírních recitálů, že se zveřejní týden před koncertem nebo dokonce i v den koncertu. Sází se na osobnost pianisty, kterého lidé chtějí slyšet hrát, ať hraje cokoli. Takže uvidíme, čím nás pan Sokolov, kromě Schubertovy sonáty překvapí. Český pianista Igor Ardašev na třetím koncertu zahraje skladby Beethovena, Janáčka a Liszta a poslední večer si můžete poslechnout vynikající mladou gruzínskou pianistku Katiu Buniatishvili. Každý z těchto skvělých umělců je jinak výjimečný, osobitý, takže nás čekají jistě čtyři krásné večery.

Publikum u nás umění Rudolfa Firkušného po řadu let nemělo možnost poznat, přesto – jak on sám vzpomínal – byl po svém návratu z emigrace tak nadšeně přijat a Češi jej vlastně znovu objevili. Jak je ale jeho osobnost dnes vnímána v zahraničí? Od jeho smrti uplynulo už 20 let a jeho kariéra vrcholila mezi 50. -70. lety minulého století. Přirozeně, že starší generace pianistů ho dokonale zná, znají jeho legendární nahrávky, váží si jeho umění, ale mezi mladší generací zahraničních umělců už to povědomí takové není. Je zákonité, že po určitém čase se osobnosti posouvají do roviny legend, známých především „fajnšmekrům“ a těm, kdo v tomto oboru pracují. Ale nám právě proto připadá důležité, že náš festival nese Firkušného jméno, a tak se i další nové generace dozvědí, že tady byl velmi slavný pianista, jehož odkazu je třeba si vážit. Věřím, že se budou chtít o něm i o hudbě, kterou hrál, více dozvědět a jeho jméno tak ponesou dále.

Martina Fialková

Foto: Archiv Pražského jara

Rudof Firkušný a prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou, Pražské jaro 1946

Rudolf Firkušný (1912 – 1994) se narodil v moravských Napajedlích. Pocházel z chudé rodiny, otec mu brzy zemřel. Jeho nadání už v dětství rozeznal Leoš Janáček. Firkušný vystoupil poprvé už jako osmiletý, v jedenácti letech už hrál v Praze s Českou filharmonií. V patnácti vystoupil i pro prezidenta T.G. Masaryka, který mu poté udělil speciální prezidentské stipendium, které mu umožnilo dále studovat.  Věnoval se především německé a francouzské klavírní škole. Byl již od mládí oceňován pro skvělou techniku, a také pro výjimečný, expresivní projev. Od roku 1933 velice často uváděl na nejrůznějších pódiích s velkým úspěchem Dvořákův klavírní koncert g moll, který tak díky němu  vstoupil do povědomí  i u dalších pianistů, ačkoli do té doby jej na repertoáru neměli, a zasloužil se tak o jeho prosazení do světového koncertního repertoáru. Během II. světové války vysílala československá exilová vláda Firkušného na propagační koncerty české hudby po Francii, kde v té době žil. Po jejím pádu však musel poměrně dramaticky – přes Španělsko a Portugalsko prchnout do USA, kde působil do konce války. Po návratu do vlasti byl bouřlivě vítán, ale únorový puč jej dovedl do druhé emigrace. …..