Byrokracie aneb panství úřadů

Bohumil Tesařík 9 2015 Dějiny česky

S byrokracií neboli "panstvím úřadů" bojovali naši předkové již ve středověku

(Od právnických principů k lidové moudrosti)

"Historie je učitelkou lidstva, pokud to lidé chtějí a připustí." (Ivo Volf)

"Komu bůh dal úřad, tomu dal i rozum." (České přísloví)

"Vždycky se najdou Eskymáci, kteří pro obyvatele Konga vypracují pokyny, jak si vést v období tropických veder." (S. J. Lec)

"Tím, že profesionální úředníci mají trvalou kontrolu nad informacemi, získávají moc flustrovat nebo manipulovat s politiky, kteří by měli politiku určovat." (D. Beetham)

 

Prvním, kdo pravděpodobně použil termín "byrokracie" byl francouzký ekonom-fyziokrat Vincent de Gourmay roku 1745; vznikl složením francouzského slova "bureau" (úřad, psací stůl, resp. plátno pokrývající úředníkův stůl) a řeckého "krasein" (vládnout ). V průběhu dalších století získala byrokracie řadu většinou  negativních až hanlivých označení - jako rigidní, strnulá, nepřizpůsobivá, nepružná, jako panství úředníků, jako řízený chaos, jako maximalizace velikosti či jako nekontrolovaná a nekontrovatelná moc.

Před více než 120 lety napsal docent na české univerzitě Dr. Josef Trakal pro Ottovu ilustrovanou encyklopedii obecných vědomostí v samostatném hesle věnovaném byrokracii mimo jiné:  "Byrokracie (doslovně panství úřadů), značí organismus odborného úřednictva, představujícího a vykonávajícího úkony státní moci a veřejné správy...Následkem rychlého vývoje některých částí státního společenského života, zvláště národohospodářského, kladou se na byrokracii jisté požadavky, při jichž nedostatku užívá se výrazu byrokracie s jakousi příhanou politickou. Příznaky byrokracie v tomto smyslu jsou: mechanická, šablonovitá práce, puntičkářství, formalismus, hovění zastaralým zvykům, přílišné poručníkování, pohodlnost, libovůle, protahování záležitosti, vyřizování dle mrtvé litery zákonů, nařízení a spisů a nikoli dle potřeb života praktického, nepřihlížení k sociálním úkolům správy, netečnost a odpor vůči novotám, odpor a překážení změnám politického směru a vládního systému. Takové byrokracii se právem vytýká, že obyvatelstvo spravované není tu  k vůli úřadům, nýbrž naopak, že byrokracie má sloužiti a vyhovovati pokud možno nejlépe potřebám a poměrům spracovaných... Byrokracie nemá být sama sobě účelem, nýbrž má býti proniknuta vědomím, že slouží  praktickým potřebám společenského a veřejného života i životním interessům státu."

Po přečtení těchto vět pocházejících z konce 19. století se chce říci, že všechno se v historii států a národů opakuje. Místo kritiky rakousko-uherské úřední byrokracie se současný skeptický pohled české společnosti na státní a veřejnou správu zaměřuje

 

Mezi lidmi je zažitý jeden významný mýtus o Evropské unii, podle kterého je  Brusel synonymem pro byrokratický spolek, ve kterém značné množství dobře placených úředníků a ostatních kancelářských krys vymýšlí nesmysly na ubohé občany  členských států. Nikým nevolení úřednící mají obrovskou moc a není možno jim přikázat ani určit, co chceme aby dělali, nebo spíše ještě více, aby nedělali něco, co nechceme. Protože slovo byrokracie zní negativně, bývá dnes často záměrně nahrazováno synonymem "administrativa", které je zabarveno spíše neutrálně. Kdo si však myslí, že řízení a regulování všeho je fenoménem naší doby, ten by měl nahlédnout do nejstarších právních knih ve středověku. vydaných před téměř osmi sty lety. Zjistí, že prostě užívat zdravý selský rozum, jako by se zapomínalo nejen dnes, ale již před staletími.

Tak například majitelé a stavitelé zcela nových nebo stržených hradů to neměli vůbec jednoduché. Pokud si nechtěli pro svoji hradební zeď shánět zvláštní povolení, museli dávat pozor, aby nebyla vyšší, než kam dosáhne jezdec vzhůru nataženými rukama. Hradní příkop zase směl  být pouze tak hluboký, aby kopáč stojící na dně výkopu dokázal vyhazovat zeminu na jeho okraj. A to ještě není všechno. samotný hrad směl mít maximálně tři podlaží: jedno pod zemí a dvě nad ní.

Toto nařízení a mnoho dalších můžeme najít  v obsáhlém díle "Sachsenspiegel" (Saské zrcadlo), což je středověký rukopis kodifikující saské zvykové právo. Je to nejstarší a zároveň nejdůležitější  právní kniha v Německu, která se stala vzorem pro podobné právní spisy v řadě dalších evropských zemích. Jeho autorem je rytíř a přísežný soudce Eike von Repgow (žil pravděpodobně od roku 1180 do roku 1233), který jej napsal latinsky v letech 1224 až 1230. Náleží k tzv. právním knihám, tj. k soukromým právním kompilacím s polooficiálním významem. Dělí se na knihu zemského a lenního práva (jako léno byla ve středověku označována podmíněná držba půdy a úřadů), vychází ze saských právních obyčejů, některých říšských zákonů a rozsudků císařského soudu. Naopak nenese známky vlivu římského a kanonického práva, což bylo později předmětem kritiky a pokusů o nápravu. Záznamy uvedené v tomto právnickém díle si zasloužilý šlechtic nevymyslel. Spíše sbíral veškerá doposud nezapsaná pravidla, která se v Německu ze zvyku dodržovala a měla sloužit jako "zrcadlo" správného chování a jednání. V rýmované předmluvě hlásá: "Tyto zákony jsem nevymyslel sám. Ctihodní předkové je odkázali nám." Vycházel z  poetické představy, že v jeho díle mají Sasové rozpoznat svá práva, stejně jako ženy spatřují v zrcadle svoji tvář. "Saské zrcadlo" zasahuje do všech oblastí života: zmiňuje právo dědické, stejně jako sousedské a trestní. Pro svůj prakticky zaměřený obsah získalo záhy velkou popularitu a náležitou autoritu;  bylo také záhy přeloženo do několika jazyků (polština, holandština, latina aj.). Například, dědici nyní dostali černé na bílém, že musejí převzít i dluhy zůstavitele. Služebnictvo zemřelého se mohlo domáhat vyplacení mzdy, a ještě navíc měli nárok na částku nutnou k obživě až do třicátého dne v daném měsíci, takže měli možnost sehnat si nové zaměstnání, aniž okamžitě upadli do bídy. Žena může necudným životem uškodit své ženské cti, neztrácí tím však ani svá práva ani své dědictví.

 

Okolo roku 1230 dnes nejcennější památku na historii německého práva na zakázku hraběte Hoyera von Falkensteina přeložil  Eike do dolnoněmčiny (niederdeutsch). Je to skupina severních dialektů němčiny, mající největší význam od poloviny 12. až do poloviny 17. století, kdy byla hlavním jazykem svazku německých obchodních měst - hansy. Původní latinský text se nedochoval, za to německý text se zachoval v mnoha bohatě iluminovaných opisech, které byly šířeny po celém Něměcku a staly se předlohou dlouhé řady dalších kodifikací, tzv. Zrcadla švábského a dalších právních zrcadel, Magdeburského městského práva, Zhořelecké prání knihy aj. O vlastním životě autora toho víme velmi málo, pocházel z dnešního Reppichau v Sasku-Anhallsku, kde jeho rod sídlil od 12. až do 19. století; za pravděpodobné se považuje jeho vzdělání v klášterní škole v Halberstadtu nebo Magdeburku. Působil na hraběcích soudech především v Anthalsku. Jeho dílo je obohaceno i o některé obecnější úvahy, výstižně dokumentující způsob myšlení středověkých vzdělanců.

 

Mnohé středověké právnické principy a pravidla soudního řízení se běžně udržují dodnes a jsou známy v podobě přísloví. Například v řadě jazyků se vyskytující  lidová moudrost "Kdo dřív přijde, ten dřív mele"mělo v knize Sachsenspiegel podobu nařízení "Kdo první k mlýnu přijde, měl by jako první mlít." Byla to připomínka k chování sedláků, kteří si do mlýna nosili obilí, aby nepředbíhali a řadili se jeden za druhým. Platilo to však jen u mlýnů, kam si chodil mlít obyčejný lid.  Společensky  výše postavení zákazníci měli přednost před všemi ostatními, šlechta si dávala semlít obilí do mlýnů, kam obyčejní lidé neměli vůbec přístup. Celá řada přísloví vznikla z tehdy často využívaných "božích soudů". Chceme-li dát "za někoho ruku do ohně", připomínáme tak   zkoušku ohněm - podle míry popálení se  posuzovala vina či nevina obviněného. Jinou variantou je "vhození do studené vody", při němž se zkoušelo, zda svázaný obviněný půjde ke dnu, nebo ne. Etymologický rozbor mnoha dalších přísloví, lidových rčení, jízlivostí a dalších krátkých slovesných forem nás přivede k důvodům jejich vzniku: "Velký zloděj se utrhne, malý zůstane viset" (maďarské), "Nezavřou toho, kdo ukradne, jen toho, kdo špatně schová" (tatarské), "Není vždy čestné, co je dovoleno" (latinské), "Lepší než znalost zákona je známost u soudu" (španělské), "Před Boha s pravdou - před soud s peněženkou" (francouzské), "Dáš se za prst ujieti, ujmeť za celú ruku" (staročeské), "Když promluví peníze, pravda zmlkne" (řecké), "Boží mlýny melou pomalu, ale jistě" (české), "Čert to vem, že pivo je drahé, horší je, že krčmář bohatne" (německé)....

Ve středověké soudní praxi se také využívalo pohlavků jako pomůcky, aby si dotyčný důkladně zapamatoval ústní či písemné ujednání, které bylo právě uzavřeno. Tradovalo se, že lehké údery na temeno hlavy posilují mozkovou činnost. Protože v této době se považovalo ucho za sídlo paměti, úder na něj měl podle tehdejších představ způsobit hlubší zapamatování  dané kausy. Tato středověká praxe se dodnes uchovala v podobě rady, aby "si někdo něco zapsal za uši". Zvláštní je na tom skutečnost, že obětí drsného ceremoniálu nebyly osoby uzavírající smlouvu či odsouzení,  ale svědci, kteří se podepisování zúčastnili nebo byli při události přítomni. V současnosti nepředstavitelné (možná by pracovníkům sdělovacích prostředků ubyli starosti se získáním akreditací na různé státní akty), ve středověku nikoliv. Věřme jen, že se tyto pro zajímavost uváděné poznatky o byrokracii a právu v historii lidstva nedonesou až do Belgie  k administrativě Evropské unie.

Použité a doporučené prameny

Byrokracie in Ottův slovník naučný. Praha 1891.

Demel, W. (ed.): Dějiny světa 4. Objevy a nové struktury 1200 až 1800. Praha 2013.

Hattenhauer, H.: Evropské dějiny práva. Praha 1998.

Kadlecová, M., ed al.: Právní dějiny vybraných států Evropské unie. Praha 2007.

Kolektiv: Právní dějiny. Plzeň 2007.

myschwerk.webzdarma.cz/sachsenspiegel. html

Saské zrcadlo in Ottův slovník naučný. Praha 1894.

Sonnabend, H. : Bylo nebylo. Čemu v dějinách doopravdy věřit? Praha 2014.

Bohumil Tesařík

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012