Historie řidičských průkazů

Bohumil Tesařík 9 2015 Dějiny česky

 

Oprávnění  k řízení motorových vozidel má již více než 120letou historii a vše začalo ve Francii.

(Základní předpoklad tehdy byl: osoba mužského pohlaví starší 21 let)

"Karambolů  mezi  kočáry  bylo  mnohem méně než mezi automobily. Patrně proto, že kočí se při řízení musel spoléhat jen na vlastní rozum." (G. B. Shaw)

"Nemít vlastní auto, to je luxus, který si nemůže každý dovolit." (L. N. Andrejev)

"Dopravní nehody jsou fenoménem současnosti...Na komunikacích probíhají permanentní lokální války, neboť následky tomu odpovídají." (Jan Brázda)

 

Jedním z mnoha zajímavých pohledů do historie světového i národního automobilismu je sledování  vývoje  výcviku budoucích řidičů motorových vozidel a způsobů pořízení řidičských průkazů ("vůdčích listů"),  které do dnešní doby doznaly značných změn včetně provedení vydávaných dokladů. Protože si byrokratický aparát po celém světě libuje ve vydávání stále dalších zákonů, předpisů a vyhlášek, postihlo to v průběhu času i tuto oblast lidské činnosti.

 

Kdo v dnešní době nemá řidičský průkaz, jako by ani nebyl. Auto potřebujeme na cesty do práce, na odvoz dítěte do školy, na nákupy, na dovolenou...Prostě všude.  Abychom mohli sedět za volantem, musíme mít řidičský průkaz - oficiální dokument, jímž se prokazuje  řidičské oprávnění k řízení motorových vozidel, získané po absolvování předepsaného výcviku završeného zkouškou. Nejdříve stačil jen papír. První řidičský průkaz byl vydán v roce 1888 německému vynálezci a podnikateli  Carl Friedrich Benzovi (1844 - 1928), který si v roce 1886 nechal patentovat  "vozidlo s benzinovým pohonem". Neustálé stížnosti obyvatel  tehdy residenčního města Mannheimu na hluk motoru a zápach výfukových plynů při jízdě jeho vozu - prvního na světě - jej  donutily zažádat městskou správu o vydání  písemného povolení  řídit svoje auto na veřejných cestách. Řidičský průkaz v podobě, jak ho známe dnes, se objevil až v roce 1903 v Prusku.

 

V dřevních časech automobilismu byla každá jízda tímto novým dopravním prostředkem dobrodružstvím s nepříliš jistým výsledkem. Zaprvé si člověk nemohl být jist, zda ho technika nenechá na holičkách. A za druhé jste se museli spolehnout na to, že člověk za volantem té pohybují cí věci ví,  co dělá.  Počet automobilů na silnicích a v ulicích měst byl sice ještě malý (v roce 1900 bylo v celém Rakousku dohromady jen 90 vozů), ale současně neexistovala žádná dopravní pravidla.

 

Koncem 19. století však začal počet automobilů stoupat,  což se nejpatrněji projevilo ve  velkých městech. Výsledkem bylo zprvu skryté, brzy však otevřené nepřátelsví jednak mezi samotnými  řidiči, ale také mezi nimi a fiakristy, kočími kočárů, povozníky a zejména chodci. Počet dopravních nehod se stále zvyšoval a leckdy nabýval katastrofálních rozměrů, přestože zúčastnělé automobily nemívaly pod kapotou většinou více než  2,5 HP (koňských sil). Jen pro porovnání, současný ultramoderní  silniční tahač Volvo FH 16 - sen každého dálkového  řidiče - disponuje maximálním výkonem 551 kW, což je 750 HP (1kW = 1,34 HP). Pomačkané plechy a vážná zranění byla již tehdy na denním pořádku a zprávy o nich plnily  přední stránky novin. Dopravní nehody tedy nejsou žádným novým fenoménem současnosti.

 

Svépomoc při poruše...

První, kdo tomuto zmatku vyhlásil boj, byl pařížský policejní prefekt jménem Louis Lépine. Každé nové koště dobře mete, takže se ani ještě příliš neohřál ve svém novém místě, když překvapil automobilovou  veřejnost  francouzského hlavního města nařízením,  že napříště nebude moci za volant svého vozu usednout každý,  komu se to právě zachce. Předpokladem pro aktivní  účast v silničním provozu bude složení  řidičské zkoušky,  které se poprvé budou konat v Paříži dne 14. srpna 1893. Vzhledem k nedostatku kvalifikovaných dopravních úředníků - zkušebních komisařů - byli organizací a vlastní realizací zkoušek pověřeni inženýři důlního úřadu. Automobilista mohl po úspěšném složení získat tzv. "Certificat de Capacité". Pro získání tohoto prvního exempláře řidičského průkazu musel každý uchazeč absolvovat zkoušku, sestávající ze tří částí:  v části praktické bylo nutno prokázat, že spolehlivě ovládá motorové vozidlo, tj. že se v něm umí rozjíždět, řídit jej, brzdit, zastavit apod. V teoretické části byl zkoušen z technických znalostí. A nakonec bylo třeba před bdělými zraky zkoušejících prakticky prokázat, že si umí pomoci v případě poruchy  opravit některé defekty, jako je výměna  kola, oprava osvětlení aj. Francoužští automobilisté zkrátka nesměli zůstat v případě závady bezmocně trčet a překážet na komunikaci.

 

... a mravní způsobilost k řízení

Nové předpisy také přesně stanovovaly,  kdo smí usednou za volant.  Základní nařízení znělo: Osoba mužského pohlaví starší 21 let. Všichni ostatní majitelé automobilů si museli pořídit svého osobního řidiče. Doklad o složení  řidičské zkoušky platil zpočátku  jen pro obyvatele Paříže a jejího okolí, ale o několik let později už byl nutný po celém území Francie. A další země francouzský příklad brzy následovaly. Prvním regulačním předpisem na území  Čech, Moravy a Slezska - tedy dnešní České republiky - bylo nařízení c. k. místodržitelství v Království českém č. 109351 (13/1900 z. z., kterým se "vydávají prozatimní ustanovení o jízdě vozy automobilními a koly motorovými na veřejných silnicích a cestách pro Čechy s výjimkou Prahy". V rámci habsburské říše byly Čechy po Dolních Rakousích druhou zemí, kde byl podobný předpis vydán.

 

Vzniku řidičských průkazů ("vůdčích listů") předcházelo postupné vydávání různých zákonných předpisů, vyhlášek a nařízení (uvedené názvy jsou upraveny), např.  "O jízdě silničními parostroji" (1875),  "Jak zachovati se mají při jízdě vozkové a kočí" (1892),  "O jízdních silostrojích" (1905),  "O jízdě samohybných vozidel (automobilů, motorových vlaků a motorových kol" (1900),  "Řády policie silniční pro veřejné silnice na Moravě (1875), v Čechách (1876) a ve Slezsku (1878)",  "Požadavky na vozidla a jejich označení,  jednoduchá pravidla bezpečného řízení a jízdy" (např. rychlost jízdy v uzavřených obcích nesměla být větší než rychlost koně v čerstvém klusu).

 

Silniční provoz pro celé území Československé republiky byl jednotně  upraven  až  v roce 1935 zákonem č. 81/1935 Sb., o jízdě motorovými vozidly. Obsahoval také novou úpravu výcviku řidičů motorových vozidel. Rozeznávala vyučování hromadná (v užším smyslu autoškoly), ojedinělá a vojenská.  Provozovat autoškolu  bylo dovoleno pouze tomu, kdo obdržel koncesi, kterou vydával zemský úřad.  Pro její  udělení  bylo nutno splňovat několik předpokladů: uchazeč musel být státním občanem československým, svéprávný, naprosto zachovalý, spolehlivý, musel mít tzv. učitelský průkaz a především osvědčit odbornou způsobilost a praktickou zkušenost. Odborná způsobilost se přiznávala osobám, které složily poslední  státní zkoušku na odboru strojního nebo elektrotechnického inženýrství, eventuálně  absolvovaly učební kurs pro motorová vozidla a letectví na tuzemské vysoké školy technické; jim na úroveň byli postaveni  diplomovaní  inženýři. Praktická zkušenost se prokazovala dokladem o tom, že uchazeč  o koncesi byl po dosažení odborné způsobilosti zaměstnán alespoň tři roky při výrobě, opravách anebo provozu motorových vozidel.

 

Také vlastní vyučování v autoškolách muselo vyhovovat řadě  taxativně vyjmenovaných požadavků:  žáci museli být seznámeni s právními předpisy o jízdě motorovými vozidly, se zásadami poskytování první laické pomoci při úrazech, s konstrukcí motorových vozidel a jejich zařízení, s hmotami, jichž se uživá při jejich výrobě, s pohonnými látkami,  důkladně poučeni  o udržování a obsluze jednotlivých částí vozidla, na nichž závisí bezpečnost jízdy (brzdy, řízení,  pneumatiky), o  odstraňování poruch a běžných opravách vozidla. K této teoretické části se "družila" cvičení v jízdě, a to, jak na silnicích málo frekventovaných, tak později v ulicích městských a v noci. Při tom museli být žáci vyškoleni ve vyhýbání, předjíždění, couvání, v zahýbání do jiných ulic  a cest, v brzdění  a zabezpečování  stojících vozidel a v chování při zvláštních okolnostech (smyku, požáru apod.).  Vyučování jednotlivého žáka nesmělo být kratší než tři týdny a žák musel při praktických jízdách ujet alespoň 120 km. "Převratnou" změnou bylo zpoplatnění zkoušky. Žák musel zaplatit 30 korun za žádost, tříkorunový kolek na osvědčení a 20 haléřů za knížku, do které byl tento dokument vlepen.

 

V sousedním  Německém císařství  platilo v praxi  pravidlo "nejdříve ke zkoušce,  až pak za volant" od roku 1901. Po zavedení povinností složit řidičské zkoušky se objevily první autoškoly, ve kterých již působili profesionální  učitelé.  První  podobné zařízení  vzniklo v  Aschaffenburgu, kde jakýsi Rudolf Kempl založil "autořidičskou školu". Předpokladem pro získání  řidičského oprávnění byl věk alespoň 17 let a předložení úředního potvrzení o  "mravní způsobilosti".

 

(Uvedené poznatky a skutečnosti byly čerpány z "Pedagogické encyklopedie" (Praha 1938), publikací  "Bylo nebylo. Čemu v dějinách doopravdy věřit?" (Praha 2014) a  "Rukověti četnictva" (Praha 1937), a internetových stránek "cs.wikipedia.org/wiki/Řidičské_oprávnění" a  "scanzen.cz/dobove-dokumenty/prukazy/ridicke-prukazy/historie-ridicke...").

 

Bohumil Tesařík

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012