Klobúček Tomáše Kubáka

Tomáše Kubáka znám už pár let. Je rodák z vinařského městečka Ždánice na Kyjovském Slovácku, ale víno kupodivu nepije, žije spíš trochu asketickým způsobem vegetariána a vyznavače asijské kuchyně. Zato se intenzivně a dlouhodobě věnuje místnímu folkloru a tradicím, a to i těm s vínem spojeným, jako kameraman a režisér dokumentárních filmů. Jeho druhou vášní je cestování s kamerou do exotických zemí a zachycování jejich specifické atmosféry a zvláštností. Třetím tématem, které s cestováním také souvisí, jsou čeští krajané a dokumentární cyklus o nich s názvem České kořeny, na kterém už od roku 2009 spolupracujeme. Ke všemu se ale dostaneme postupně – a nakonec  i k pozvání na „Slovácký rok“ v jihomoravském Kyjově, kde Tomáš už řadu let žije a pracuje. Kyjov je totiž proslulý jako centrum slováckého folkloru a tradic, které jsou zde – k překvapení mnoha nezasvěcených Pražanů, s velkou láskou a energií nejen udržovány, ale přímo hýčkány. A kterými tu plno místních všeho věku i povolání žije, jak Tomáš nedávno dokázal i v novém cyklu Klobúček.

Tome, proč právě ten název Klobúček a co si pod ním má čtenář představit?

Tož když se podíváš na alespoň pár z třicetipěti dosud dokončených klobúčkových příběhů, z nichž sestává cyklus poetických mozaiek, onen klobúček v nich uvidíš nesčetněkrát. Klobúček u nás na Kyjovském Slovácku hraje důležitou roli například při hodech, které jsou v každé dědině ale i v řadě dalších folklorních tradic. Použil jsem ho proto jako určitý symbol tohoto regionu a tedy i cyklu. V něm se snažím postupně představovat hravou a zábavnou formou živoucí tradice udržované na Kyjovském Slovácku. Pokouším se navodit prostřednictvím záběrů, melodií a ruchů atmosféru, náladu či emoce s těmito tradicemi spojené. Klobúček má být vlastně takovým lákadlem k návštěvě a zároveň barvitou kronikou našeho kraje. Zda tato předsevzetí naplňuje, mohou diváci posoudit na stránkách www.klobucek.cz.

Jak k natáčení tvého Klobúčku došlo a co mu předcházelo? Není to, jak vím, tvůj první projekt s folklorní tematikou.

Máš pravdu, není první... Už předtím jsem zpracoval několik témat v podobném duchu, jen o něco delších. Jednak to byl dokument o tradicích ve Ždánicích a například mozaika o řemeslnících, mezi kterými mohou diváci obdivovat práci zručného bednáře, pod jehož rukama se rodí sudy na víno, ale třeba také houslaře a několik dalších.  No a nemohla chybět mozaika z minulého Slováckého roku...

Ale zpátky k Tvé otázce. Se záměrem vytvořit takovouto živou filmovou kroniku přišel spolek Kyjovské Slovácko v pohybu, s nímž už dlouho spolupracuju a který združuje aktivní a činorodé osobnosti regionu. Práce na Klobúčku trvaly více než rok. Po natočení každého z témat a zhlédnutí materiálu jsem začal vybírat z mnohdy více než hodinového záznamu kratičké momenty, které by k sobě vzájemně ladily. Z těchto okamžiků jsem se pak pokoušel složit za pomoci melodií a ruchů několikaminutový nadčasový příběh. On je to vlastně takový Slovácký rok v praxi... První mozaiky vás uvedou do velikonočního času a následně se přes stavění máje, košty vín, dožínky, pouť, vinobraní, hody, Vánoce, plesy, zabíjačku a řadu jiných dostanete až k fašanku, kterým se rok trvající cyklus uzavírá.

Proč máš k těmto námětům tak blízko? Je to dané jen tím, že když se člověk narodí na Moravském Slovácku, prostě tento způsob života s tradicemi automaticky přijme? Nebo jsi k folkloru došel vlastní rozumovou cestou, aniž bys s ním měl dříve cokoli společného?

No... já určitě nejsu tradiční folklorista, nechodím do souboru, nemám kroj... Já se vlastně jen tak dívám kolem sebe. Dívám přes objektiv kamery a tento svůj pohled pak předkládám ostatním... domácím aj přespolním. Takže jsem si našel svou cestu, pramenící samozřejmě z toho, že jsem se tu narodil a žiju tady, ale zároveň protože téměř všechny mé aktivity nějak souvisí s výtvarnem, zajímá mě ona pestrost, malebnost, barvitost, která je v tomto tématu přítomná. Ono totiž to, jak na Kyjovském Slovácku tradice a folklor fungují, nemá myslím nikde u nás obdoby. Ať už množstvím a rozmanitostí krojů lišících se od dědiny k dědině, tak počtem folklorních souborů, krúžků, cimbálových muzik a bůhvíčeho všeho ještě... To člověka ovlivní a pro kameramana je to lákavá, mnohdy až provokující výzva...

V těch úžasných krojích vidíme v cyklu všechny generace, ale možná nejvíc tu mladou a středního věku.  V době Facebooku, Skype, kdy i lidi z nejzapadlejších vesniček cestují na dovolené křížem krážem po světě, se to zdá těžko pochopitelné. Jak si to vysvětluješ?

No tož... asi je to baví. A nezáleží na věku. Však taky součástí Klobúčku je řada témat, které mají svou klasickou, dospěláckou verzi a zároveň totéž v podání děcek - ať už jsou to hody, krojový ples, nebo třeba fašank. Ale myslím, že to souvisí i s rozmachem spolkové činnosti a potažmo folkloru s návratem svobody po roce 1989. Vždyť jenom těch souborů, sborů či cimbálek, kterých se tu v posledních letech vyrojilo... No zkrátka - baví je to - a to je dobře.

Vydejme se ale přeci jen víc „za humna“ tvých rodných Ždánic, Kyjova, ale i České republiky. Máš na svém kontě i několik – na různých cestovatelských festivalech oceněných – dokumentů z větších dálek. Odkud třeba?

Nejvíc mne to táhne do jihovýchodní Asie. Ať už to byla Indie, Srí Lanka nebo Thajsko, snažil jsem se všude kromě památek či přírody natáčet především tamní lidi a jejich odlišný styl života. No vlastně opět tradice a folklor, tentokrát ale i pro mne v o poznání exotičtější podobě, než co vidím a zaznamenávám u nás doma. Srdcovou záležitostí je pro mne i Nepál. To, co se tam nedávno stalo, mne proto docela zasáhlo.

A ted´- to prozrazuji nejen na tebe, ale i na sebe, protože na tomto projektu spolupracujeme, letíš natáčet už čtvrtý díl dokumentárního cyklu České kořeny. Jeho tématem jsou čeští krajané, kteří se nedokázali smířit s dřívějším, komunistickým režimem (nebo režim s nimi) a našli domov jinde. Tentokrát jsme se vypravili zatím nejdál, do kanadského Vancouveru. Čím tě obohacuje práce na tomto cyklu?

České kořeny, ať už to byl díl švédský, švýcarský, vídeňský, nebo ten, který jsme právě teď společně natáčeli ve Vancouveru, jsou pro mne především o setkávání se zajímavými osobnostmi a jejich zaznamenáníhodnými životními příběhy, o tom, jak si dokázaly poradit v nesnadné situaci a uplatnit se ve svobodném světě. Už totiž jaksi zapomínáme, v čem jsme to vlastně žili a proč desetitisíce schopných a vzdělaných lidí před komunistickým režimem odešlo, či bylo odejito. Vnímám jejich velkorysost a nadhled, který jakoby nám  tady u nás stále tak trochu chyběl...

Ale zpátky domů. V srpnu se v Kyjově koná Slovácký rok, velká několikadenní událost, kterou jsi, jak uvádíš, svojí kamerou už také zachytil. Tento festival může být i pozvánkou pro čtenáře. Proč by je mohl zajímat?

Slovácký rok se u nás v Kyjově koná jednou za čtyři roky. Proto se mu taky někdy říká slovácká olympijáda. Je to nejstarší folklorní festival v naší zemi. Poprvé proběhl už v roce 1921. Myslím, že atmosféra festivalu pohltí úplně každého, nejen vyznavače folkloru.  No a letos v polovině srpna zase kyjovské ulice zaplaví tisíce krojovaných v průvodu, městem pojedou koně v Jízdě králů... Ta podívaná nepochybvně stojí za to. Lákadlem k nám vám může být třeba moje mozaika z minulého Slováckého roku. Najdete ji na www.paletafilm.cz. Tož vás šecky zvu od 13. do 16. srpna 2015 k nám - do srdce malebného Slovácka - do Kyjova.

A komu se nepodaří do Kyjova přijet v létě, může na podzim Tomášův dokument Klobúček, filmovou mozaiku místních tradic, vidět i v Praze. Stačí sledovat pozvánky Mezinárodního českého klubu.

Martina Fialková