Slovo na červenec

Píšu v posledních nejdelších červnových dnech (ale dopisuji 1. července). Je to úžasné, pozorovat z okna stromy ještě do deseti večer. A ptáci zpívají taky tak dlouho, aspoň tady v brdských lesích, kde v tuto dobu přebývám na malé chatičce se svým starým chlupatým psem Bedřichem.  Vycházíme si ohromně vstříc. Já potřebuji sedět alespoň sem tam (nějaká hoďka sem, či tam) u počítače, on už jako dříve nevyžaduje velké procházky či koupání v řece, kam jsem mu musela házet mraky klacíků. Spokojí se s procházkou krátkou a s třemi (to už je tradiční zvyklost) piškotami po návratu. Tělo tohoto velkého chlupáče už neslouží jako v mládí. To je stejné jako u lidí (některých). Včera se však poblíž chatičky objevila polodivoká kočka Mourka. V tu chvíi Béďa zapomněl na veškeré choroby stáří a vyřítil se za ní. Nejdřív po třech kamených schodech, což mu přineslo malý kotrmelec, ale nevzdal to a trávou se hnal za ní dál. Marně jsem volala, že to má marné, že jí nedohoní. On by mne ani nesposlechl, kdyby dobře slyšel, což se neděje. Když ho volám domů, neslyší, ale když řeknu piškotka, tak to jo.

Ale dost o psech, spíš o kravách. Všichni je jistě znáte. Pomalované umělohmotné krávy putují městy světa. Já jsem je poprvé potkala v New Yorku v roce 1999. A tu první na Manhattanu v 75. východní. Čučela jsem na ní jako...(to si dosaďte jak chcete). Všiml si toho mladý černoch co šel kolem  a zeptal se, jestli chci s tou krávou vyfotit.  To se ví, že jsem chtěla. A zavedl se mnou řeč. "Koukněte se na tenhle kostel, co je před vámi," řekl. Ten už jsem si prohlížela před tím i s tabulkou, která hlásala, že je to kostel Jana Husa. Byla jsem zvědavá, co z toho sympatického mladíka vyleze:

"Víte, kdo to byl Jan Hus? To byl významný český kazatel, kterého upálili za jeho víru," učil mne.

- "A víte odkud jsem já? Jsem právě z té země,. odkud byl Jan Hus," překvapila jsem ho.

Ještě jsme si chvilku povídali a on mne pak zavedl dovnitř a zavolal milou kostelní průvodkyni, aby mne kostelem provedla a řekla mi co ví.

Kostel, krásný, dřevěný a zdobený postavili koncem předminulého století čeští doutníkáři, kteří přišli do New Yorku z Kutné Hory. Bohužel, nevedlo se jim moc dobře a tak se časem vystěhovali jinam. Kostel však zůstal a nyní slouží jako muzeum a koncertní síň. Myslím, že tam před několika lety vystupoval i soubor z Prahy, vedený Věrou Doušovou, mj. zakladatelkou a organizátorkou úžasného projektu s názvem Krajanský festival. To se do Prahy sjedou pěvecké a taneční soubory z různých zemí (hojně jich bývalo např. z Ukrajiny), ale i z Texasu aj. a tančí a zpívá se několik dní. Je třeba všechno zorganizovat, ubytovat na stovky účastníků, atd. A že by na to náš stát nějak moc přispíval? Asi stejně jako na jediný krajanský mezinárodní časopis Český dialog - nijak..Zato brněnské autošou bude, jak dnes hlásili v rádiu, i když včera ještě hlásili, že na to nejsou žádné peníze. Už toho nechám, dostávala bych se do situace, v jaké je náš pes Bedřich, když chce honit kočku, ale už mu to tolik neběhá. Dělám já i Věra co můžem.

Letos začátkem září se už bude konat Krajanský festival podesáté! Věra Doušová je nezmar a apoštol!

Český dialog má letos 25 let a také nevím dne ani hodiny, kdy skončí i na webu. Nehoním sice kočky jako můj pejsek, ale taky nejsem nejmladší a potřebovala bych trochu víc času na své knížky, děti a vnoučata a pravnoučata...zatím dělám, co mohu.

Vzpomínáme v příštích dnech na věrozvěsty Cyrila a Metoděje a hlavně na 600. let od upálení Mistra Jana Husa.

A teď se z Novinek na internetu dozvídám, že dnes zemřel Sir Nicholas Winton ve věku 106 let. Že je zachráncem téměř sedmi stovek židovských dětí, které z Prahy vyvezl do Velké Británie, to snad ví každý. Že jsme o něm často psali, to znáte Vy, čtenáři Českého dialogu. Ale možná nevíte, proč se dožil tak dlouhého věku a to v poměrně dobré kondici. Zaprvé si to zasloužil. Zadruhé proto, že byl pln energie a humoru.

Když mu prezident Zeman chtěl v Praze udělit vyznamenání v říjnu (a předtím tu byl Sir Winton v květnu), dost lidí to pohoršilo. Proč mu to neudělí v Londýně? Proč ho nutí zase sem cestovat v tom jeho věku? zněly námitky. Ty měla i jeho dcera: může se ti něco stát, ta cesta....

"Proč bych tam nejel, radši risknu, že se mi něco stane cestou, než abych tady umřel nudou," řekl prý tehdy.

Ve 104 letech dostal jako dárek let malým letadlem nad Anglií. Jeho dcera odmítla do letadla nasednout a tak to za ni vzala naše milá zástupkyně pro G. B. Lady Milena Grenfell-Baines, jedna z tzv. Wintonových dětí.

"Let trval sice jen půlhodiny," vyprávěla poté. "Ale bylo to hodně napínavé. Pilot totiž nabídl Nickymu, jestli si nechce zapilotovat. Ten se samozřejmě s nadšením ujal řízení, vždyť byl kdysi dávno válečným letcem. Já jsem zavřela oči a otevřela jsem je až po přistání," vzpomínala paní Milena.

Připojuji se k obdivné vzpomínce na Jana Husa, na věrozvěsty, ale teď čerstvě k Nickymu Wintonovi, kterého jsem měla čest osobně poznat jako úžasného člověka..

Eva Střížovská