Marathon Příběh běžce

Eva Střížovská 6 2015 Dějiny česky

Dozněla deska, mám před sebou v počítači rozhovor s autorkou, v ruce držím texty písniček a knížku s válečnými a lidskými příběhy. Písničky i knížka (a ještě je audiokniha v CD  jako bonus) je obdivuhodným dílem. Ačkoliv jsem se třicet let živila jako hudební publicistka, marně přemýšlím odkud začít...

Radúza

Hned po svých začátečních vystoupeních před x lety zaujala dívka, která si říká Radúza jak posluchače tak hudební kritiky. Nikomu se nepodobala, ničí styl nenapodobovala, byla osobitá, svá a originální. Nesporný všestranný talent. Sama si píše hudbu i texty, sama si písničky zpívá - a báječně. Protože jsem posledních dvacet pět let plně obětovala svému časopisu Český dialog, nedostala jsem se téměř na žádné koncerty, tedy ani na její. Ale neunikla mi zcela. Sem tam nějaká písnička zazněla v rozhlase, sem tam jsem četla jakýsi rozhovor s ní či kritiku. Bylo mi jasné, že se objevila zářící hvězda. Ale ne jako nějaké popstar, které jsou houfně nabízeny jako VIP nenáročným posluchačům, ale osobnost a velkým O!

Vždycky se mi otevírá kudla v kapse, když slyším z rádia pyšně se tvářící větu: Hrajeme písničky posledních padesáti let. Proboha! A pořád stejné od stejných zpěváků, kteří jsou téměř jeden jako druhý. Radúza se tam vyskytuje velmi zřídka. Je jí jako šafránu. A snad je to i dobře. Říká se, dobrého pomálu. Asi proto, že se lépe vychutná...

Na svém CD, knížce a příloze s texty i dosti lyrických písní, i když s válečnou tématikou, prochází autorka stoletími a krajinami plných válek. Poetika je přítomna hlavně ve smutném loučení milenců a smutných a zbytečných smrtích vojáků.

 

Zde uvádím z část z rozhovorou z firmy Supraphon, který tento smutný skvost vydala.

 

Projekt Maratón – příběh běžce prý vytryskl z vaší skepse vůči lidem a jejich počínání. Když se podíváme na velikost a rychlost, v jaké vznikl, musí ta skepse být asi hodně velká…

Je. Zpočátku tak veliká nebyla, ale jak jsem se těmi dějinami probírala a viděla jsem, jak je lidská rasa agresivní a dobyvačná, jak se pořád požíráme navzájem, tak ta moje skepse začala vzrůstat. Vzrůstala a vzrůstala, až jsem byla úplně zděšená. Z toho, jaké to naše pokolení je. A z toho, jaký svět tady necháme mým, vašim, prostě všem dětem. Dětem, které tady budou žít ještě dalších sedmdesát let. A pak jejich děti… To mě opravdu naplňuje hrůzou.

Asi chcete poukázat i na to, že se jako lidstvo pořád nedokážeme poučit; je to tak?

Určitě. Myslím si, že ani není v možnostech člověka se poučit, protože jeho podstata je agresivní. Na rozdíl od jiných živočichů mu nestačí to území, které ho uživí, ale potřebuje zásoby, potřebuje dobývat co největší další území, aby měl i ty zásoby co největší. Aby měl co největší moc. Co nejvíc otroků, kteří na něj pracují. Takže si myslím, že s tím nelze dělat vůbec nic.

Své putování dějinami lidských zvrhlostí končíte rozmezím let 1945 a 1946. Proč jste nešla dál?

Mohla jsem jít dál, prostor by byl, ale od novějších událostí už nemám takový odstup. Myslím ty po roce 1945. Mám za to, že je lepší dívat se na věc z větší dálky. K událostem na Balkáně nebo k úplně současným konfliktům ten potřebný odstup nemám.

Na konci knihy máte seznam válečných konfliktů dovedený prakticky k dnešku. Když se na to člověk dívá, až ho mrazí. Je to křičící memento.

Proto jsem ho taky na konec knihy zařadila. A taky proto, abychom si uvědomili u nás obecně rozšířený omyl: my tady v tyto dny mluvíme o sedmdesáti letech míru, který ale neexistoval. A taky je ten seznam dokladem toho, jak moc je člověk nepoučitelný. V podstatě neminul rok, aby se někde něco nepěkného nedělo

Podle čeho jste vybírala jednotlivé bitvy nebo konflikty?

Podle svého zájmu. Některé mi poradil, jak už jsem naznačila, Josef Urban. Třeba bitvu u Wounded Knee, to je ta, kde Američani zmasakrovali Siouxe - Lakoty. Dělala jsem si i různé historické rešerše. Tak se někdy stalo, že jsem měla něco v plánu, objevila jsem ale něco zajímavějšího a zpracovala tedy jiné téma, než jsem původně chtěla. Čím víc jsem se blížila současnosti, začalo se to zahušťovat a výběr se zužoval. Chronologické proluky mezi jednotlivými událostmi se zkracovaly, takže pak už zase tak moc na výběr nebylo.

Přizpůsobovala jste hudbu písniček jednotlivým historickým obdobím?

Nijak zvlášť jsem se o to nesnažila, ale někde to vyplynulo samo od sebe. Třeba u Johanky z Arku nebo u Bloody Joea. Tam je jistý náznak inspirace středověkou hudbou, trošku to tak naznívá. Středověká hudba to ale není, ta má jiné zákonitosti. Nejvíc písniček na desce je ovlivněno českým folklórem a slovanskou melodikou, koneckonců jsem Češka. Jsou tam taky inspirace country – právě u Wounded Knee – a italskou lidovou písničkou. Takže žádný pokus o nápodobu hudby různých historických období. Třeba u Marathonce jsem antickou hudbu ani psát nemohla, ono se ani moc neví, jak vypadala.

Vaše deska je zase hodně pestrá i jazykově.

Používám tu jazyky, kterými jsem schopna se domluvit, plus dva, kterými se úplně nedomluvím – to jsou španělština a němčina. Ale v těch jsem použila jenom pár vět. Různé jazyky používám proto, abych dokreslila jednotlivá prostředí, nálady a dobu, ve které se příběhy odehrávají. Vedle zmíněných španělštiny a němčiny tak na desce uslyšíte italštinu, francouzštinu, polštinu, angličtinu a ruštinu.

A pestrý je i výběr spolupracovníků!

V tomhle případě jsem si udělala velkou radost – pozvala jsem si víc spolupracovníků, než obvykle. Třeba anglického písničkáře žijícího v Praze Justina Lavashe, který se mnou zpívá písničku Bloody Joe. Nebo pravnuka sběratele lidových písní a etnografa Jindřicha Jindřicha – Kamila, operního pěvce a mého spolužáka z konzervatoře. Ten se objevuje v italské písničce. Na albu hrají a zpívají i Domažlická dudácká muzika, harfenistka Ivanka Pokorná nebo herečka Monika Žáková.

Eva Střížovská

foto Lukáš Kadeřábek

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012