Zemřel Ludvík Vaculík

Venda Šebrlová 6 2015 Aktuality česky

 

 

„Ne, to ne” řekla jsem tiše svému manželovi, když za mnou přišel na zahradu. Užívala jsem si s vnučkami šťastnou blaženost slunného odpoledne a odmítala jsem vnímat jeho slova. Ze světa totiž odešel člověk, kterého jsem si nadmíru vážila. I když jsem ho jako člověka znala pramálo. Potkali jsme se jen jednou a vlastně jsme se pohádali...

 

Bylo to před lety. Na zlínském zámku se počátkem ledna křtila slivovice z minulého podzimu. Byla jsem tam s místními filmaři a přítelem Mirkem Zikmundem. (Toho znám od svých šesti let, říkala jsem jemu a Jiřímu Hanzelkovi strejdo. Když mu bylo osmdesát, nabídl mi oslovovat jej křestním jménem.) Do společnosti plnokrevných Moraváků mne přivedl další kamarád, Petr Novotný - učitel na tamní filmové škole. Znalecky jsme ochutnávali (já po kapkách, je to opravdu síla!) a povídali jsme. O pití, o filmových dokumentech, o politice, o psaní...

Byla jsem představena Ludvíku Vaculíkovi a díky Mirkovi si s holkou z Prahy ochotně povídal. Do chvíle, než začala hrát muzika. Samozřejmě, že moravské lidové... Zeptala jsem se ho, jak to, že všichni v sále v tu chvíli zapomenou na vzdělání, zkušenosti a umění práce s jazykem - a dají ruce hore! „Dyž sem byu malučký pacholíček...” zpíval doktor přírodních věd. Přiznávali mu novinář, odborný poradce muzea a učitel.

„Vy Moraváci jste dva v jednom těle - před vteřinou jste byli úplně jiní!” povídám zmateně. Pan Vaculík se na rodilou Pražačku shovívavě podíval zpod brejliček. Dostali jsme se v diskuzi do doby, kdy v rádiu hráli buď lidovky nebo budovatelské písně. Právě tehdy jsem získala nepochopení pro nadšení folklorem. Cítila jsem to jako násilné vnucování hodnot, které už lidé nepotřebují. Navíc jsem byla odchována klasickou hudbou a přímé přenosy ze Strážnice jsem chápala jako estrádu.

Po několika minutách mne Mirek vzal pod paží a toto ochranitelské gesto mne zachránilo před páně Vaculíkovým hněvem. Když se mi marně pokoušel vysvětlit, že Moraváci jsou jiní než Češi a je jedno, čím se živí, řekl mi: „Tak se koukejte! My jsme ve skutečnosti právě takovíhle!”. Hupnul mezi muzikanty a začal zpívat.

V poslední době se Ludvík Vaculík čím dál víc vracel k hodnotám Moravy. K jejím písničkám, které ve dvou slokách vypovědí o lásce a smrti víc, než esej. Psal o zahradě, o synech a paní Vaculíkové... V Lidových novinách vycházely jeho fejetony, tak jiné než ostatní! Viděla jsem staré stromy jeho očima, objevovala jsem jarní květy a první jablka v jeho zahradě. V posledních letech žil v Dobřichovicích u Prahy - a taky blízko mého rodiště u kostela sv. Antonína v Holešovicích.

A najednou jsem v jeho textech cítila loučení. Ne strach, jen smíření. Jako opadávají kvítka jabloně a přichází něco jiného. Přesto jsem nevěřila. V neděli večer mi dr. Novotný řekl, že jen čekají na zprávu pana Pavlištíka, kde se budou s Ludvíkem Vaculíkem loučit. Poprosila jsem jej, aby za mne připil na jeho památku panákem slivovice.

 

Venda Šebrlová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012