Na domov se nezapomíná

-red- 6 2015 Naši ve světě česky

 

 

V tomto roce to bude již celých 47 let, od našeho příletu do Austrálie, přesně večer před sv. Václavem, tedy 27. září.

Čtyřicet sedm let, o kterých mohu říci, že rozhodně nebyla promarněná. Děkuji za to Pánu Bohu, nebo někdo by řekl, že jsem prostě měla štěstí. Jednak jsme vybudovali rodinu, máme dnes tři pravnoučata. Ale štěstí jsem měla také v tom, že jsem se mohla poměrně rychle zapojit do krajanské činnosti. Nejprve ve Studiu Bumerang, který připravoval kulturní programy pro naši komunitu, potom 16 let činnosti v českém vysílání jako hlasatelka s více jak dvěma sty vlastních programů, ve Společnosti pro vědy a umění a potom ještě v Czech –Australian Society pro naše výtvarné umělce a vydávání časopisu pro tuto společnost. Činnost pro náš Sokol v Sydney k tomu již naprosto normálně patřila. Prostě jsem měla štěstí a jsem za to vděčná, že jsem to vše stíhala i při plném zaměstnání.

 

Rozhodně ale nikdy nemohu zapomenout na to, když před těmi 47 lety, letadlo naplněné uprchlíky z Československa vzlétalo z letiště ve Vídni a některé ženy plakaly a právě ty, které seděly hned za mnou snad plakaly nejvíce. I když odcházíte za svobodou, opouštět domov není vůbec lehké. Tehdy jsem předstírala, že také pláči, protože já jsem naivně věřila, že budeme brzy zpět doma. Prostě jsem tomu chtěla věřit. Když nedlouho po příletu jsme se setkali v Sydney s krajany, kteří v Austrálii žili již od začátku padesátých let, jedna krajanka mne mínila potěšit a povzbudit „ nebojte se, za dva roky se tu budete cítit jako doma“. Jenom jsem přikývla, ale stále jsem věřila v ten brzký návrat.

Samozřejmě, že jsem záhy musela pochopit jak jsem se mýlila a nezbylo, než co nejrychleji se přizpůsobit životu v nové zemi, zdolat anglický jazyk a začít budovat nový domov.

Domů jsem psala každý týden a právě tak jsem dostávala dopisy od maminky, sestry a také bývalých spolužáků, ještě dokonce ze základní školy.

Po šesti letech konečně maminka dostala povolení nás navštívit a já jsem tehdy již v ten brzký návrat samozřejmě nevěřila.

Potom to „laskavé“ povolení k návštěvě dostala maminka ještě dvakrát. Její oční problémy a jiné zdravotní potíže jí ale již další návštěvu neumožnily.

Začala jsem propadat panice, že ani maminku a sestru již nikdy neuvidím, že nikdy neuvidím moji milovanou Prahu. Věděla jsem, že se s tím ale musím nějak vyrovnat, uvědomit si situaci a přijmout skutečnost taková jaká je.

Když přišel listopad 1989 nečekali jsme a velmi brzy na jaře 1990 jsme letěli navštívit domov. Byli jsme tam později také ještě se synem, australskou snachou a dvěma vnoučaty. Smutná návštěva byla, když jsem se přiletěla rozloučit s maminkou. Ale později i třetího vnuka opět s rodinou jsme do České republiky přivezli.

 

Vždycky byla ovšem v plánu hlavně Praha, všude kam se dá po Praze jít a také Chodsko, kraj mojí maminky, navštívit příbuzné, přátele a také schůzku s bývalými spolužáky.

Poslední návštěva v roce 2013 byla jaksi příliš rychlá, mnoho jsme toho s manželem po Praze nenachodili a já jsem si slibovala, že to příště rozhodně napravím, možná i s jedním z pravnoučat.

Nyní to bohužel vypadá, že možná to příště již nebude, cesta je dlouhá a namáhává, ale já se nemohu s tou myšlenkou vyrovnat. Hradčany, Vyšehrad – nechce se mi věřit, že bych se tam již nepodívala.

 

V Praze je nyní jaro, kvetou moje nejoblíbenější keře, šeříky a já si alespoň připomínám slova, která jsem napsala někdy hned na začátku sedmdesátých let.

 

Praho,

vím,

je to hanba plakat,

vždyť tvá krása ti zůstala

pro ty další, kteří přijdou,

bude jim patřit

jako patří mně –

mám ji v sobě -

ve snu se dotýkám

drsných kamenů

tvých mostů Praho,

ve snu

se cítím znovu nepatrná

pod klenbou tvých kostelů,

kde si nemohu vyprosit pomoc,

vyprosit sílu,

udržet si víru v pravdu,

ve svobodu,

v lásku k životu spravedlivému,

sílu věřit i za ty,

kteří se vzdali

a žijí ve tvých zdech

jen pro chléb vezdejší-

vyprosit si víc –

odpuštění pro ně a pro sebe –

netrestej mne tím těžkým steskem

i tak,

pevně mě držíš svými vůněmi,

dosahuješ na mne tvými věžemi,

jen nedovol aby bodaly –

opustila jsem tě,

ale nikdy nezapřela –

v té zvrácené hodině

má malomyslnost byla hlubší

než má víra –

bez toho co jsi ve mně zanechala

Praho,

neměla bych naději

najít nový domov.

 

 

Jana Reichová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012